Sobota 12. ledna 1884 – pokračování

A to je vše; o půlnoci se pije šampaňské a navzájem si přejeme.
Prý musí být první, koho člověk po půlnoci uvidí, tmavovlasý muž; o půlnoci jsem zavřela oči a pár vteřin po půlnoci mi Julian řekl, ať je otevřu – držel hodinky –, a je to muž a je tmavovlasý.
Zkrátka vstupuji do nového roku snesitelně, ba dokonce dobře, slyšela jsem samá umělecká povzbuzení a dnes večer tu jsou vlastně samí přátelé, a dokonce chic… Vyjadřuji se jako kuchařka… Když už jsme u kuchařek: ten ubohý architekt byl dnes večer pozván a napsal mi tak hloupý dopis! Chtěl mi na mé žerty odpovědět také žerty… Ale je to tak těžkopádné, jako by to psal Prušák.
A jeho bratr je takový taky? Taky? Nejspíš ano. Ach, děti, kdybych tak měla talent! Předevčírem jsem nemohla usnout dlouho do noci, protože jsem se sama v posteli smála, když jsem skládala tyhle nehorázné kuplety:
Na nápěv na Montmartru velmi známý.
Hezký nebyl ani trošku, a tak se nelíbil ni maličko, ač štětce měl z kuní srsti na Montmartru.
Vypadal jak malý Azték a bratr jeho byl architek, oba milovali jistou Bashkirtseff na Montmartru.
Namaloval pár milenců, nebyl to žádný div divoucí, plátno bylo všude zelené na Montmartru.
Co mu splácel kytkami, kupec ho odbyl s barvami, byl by z toho až vraždil na Montmartru.
Ale když spatřil moje plátna, shledal je krásná, tuze krásná, že zůstal stát s pusou dokořán na Montmartru.
Vida se tak rychle poražen, zůstal stát celý zmaten a šel plakat pod pahorek na Montmartru.
Pak – a to byl vrchol všeho – se opil v krčmě u hospodského a dal si platit zelené absinty na Montmartru.
Nakonec, když ho Albert Wolff pustil k vodě, skryl se pod jménem Adolphe a celý den jen kňourá a naříká v ulici Legeindre.
Když umřel jako stará krysa, jen bratr pro něho slzy prolil, neboť Emile má duši něžnou v ulici Lengendre.
podepsáno: Manet
Verše jsem měla ráda vždycky jen takovéhle.
Jdu spát se sladkým a posilujícím přesvědčením, že na toho malého venkovského malíře kašlu, ach! ale tak dokonale, že mu nezbývá o málo méně než než mě zbožňovat, teď, když jím doopravdy pohrdám.

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzsky chic – elegantní, noblesní; tehdy módní hovorové slovo, proto Marie hned dodává, že se vyjadřuje jako kuchařka. Ponecháno v originále, protože jde o slovo samo. ↩
Pozn. překl.: Parodie montmartreské pouliční písně s refrénem „à Montmartre“ a v posledních slokách „rue Legendre“ (Marie píše Legeindre / Lengendre), kde bydleli bratři Bastien-Lepageové; „geindre / Legeindre“ je slovní hříčka (geindre = kňourat). „Astèque“ (Azték) byl dobový výraz pro šeredu, „architèque“ je schválně zkomolený rým; „Adolphe“ je Mariina posměšná přezdívka pro Julese Bastien-Lepage, bratr Emile byl architekt. Podpis „Manet“ je žert. Překlad zachovává komický tón a přibližné rýmy. ↩