Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 12. ledna 1884

Pan Franceschi přišel dnes ráno — Jules Franceschi, sochař, rozumí se samo — ošetřil mé pokusy o modelování se zaslouženým pohrdáním, ale na mou malbu mi udělal velké komplimenty. Říká, že je to medaile jistě, a že o mém obraze mluví se svým důvěrným přítelem Wolffem.
Ve dvě hodiny návštěva Boulangerova — řekl totéž co Franceschi, krom slov medaile a Wolff.
Maršálčina přijede pro Clairu a mě a jedeme k Lefèvreovi a k Tonymu. Franceschi a Boulanger jsou oba staré školy — přesto bych měla být jejich uznáním nadšena — oba řekli: nenávidím tento žánr, ale v tomto žánru — je to velmi dobré.
Udělali také kritické poznámky, jež mě lichotily — protože dokazují, že je to vážné.
Co se Lefèvreho týče — musím přiznat, že jsem jeho talentu nevzdávala dostatek spravedlnosti. Viděla jsem u něho věci ideální formy. Přesnost, pevnost, půvab — dotažené do krajnosti. Tuto formu mám raději než formu pana Ingrese — u Lefèvreho jsou jemnosti linií, jež doslova okouzlují oko. A nic neurčitého, váhavého — neúprosná a rozkošná přesnost — nikdo nedělá akt jako on… Není to bohatá tučná malba, souhlasím — ale jsou tam rafinovanosti a jemnosti výjimečné, zároveň s velkou silou.
Je to mistr. Jeho portréty jsou obdivuhodné — ač postrádají lesk a snad onoho přesahu.
Ale forma je tak správná, že vše ostatní člověk zapomene — nebo skoro. To je ten, kdo by byl udělal můj portrét! A pomyslet, že jsem čekala to najít v Tonymu, tom věrném tlumočníku mé osoby…
Tony — to je věda… Přibližně — je to ostatně jen maketa.
Lefèvre vůbec nevypadá jako svůj talent — vypadá jako tlustý kadeřník — má rozkošnou ženu a hezké děti a kreslí stejně dobře jako Bastien-Lepage.
Zpočátku pořádně nepochopil, že jsem to já — nepoznal mě a ptal se na mé novinky, bera mě pravděpodobně za mou sestřenici — tato mýlka trvala půl hodiny — [Začerněná slova: a potom se stal] velmi milým a poděkoval mi za čest, jež mu prokazuji návštěvou, dodávaje, že je obzvlášť šťasten, že mě vidí atd. atd.
Příští neděli přijde se podívat do mého ateliéru.
To jsou lidé z Julianovy akademie, které mi ten tlustý Žid nikdy nepomyslel poslat. Ti Canrobertovi jsou andělé.
— Cože, to jste vy, slečno! Vy jste to?
— Ale ano, pane.
— Ach! Nu pak mi dovolte říci, že jsem obzvlášť šťasten atd. Jaký to byl obrat! A až budu slavná, tyto věci budou mnohem výraznější…
Dnes večer k večeři jen několik lidí — opravdu nejbližší. Gaviniovi, Géry, Saint-Amand, Julian, Villevieille, Černitský, který přijde náhodou.
Oblékám se do bílého kvůli Novému roku a jsem velmi milá. Kolem jedenácté přišly maršálčina a Claire — byly na podpisu svatební smlouvy slečny de Saint-Martin.
A to je vše — o půlnoci šampaňské a přání.
Prý je třeba, aby první osoba, jíž člověk uvidí po půlnoci, byl tmavovlasý muž — zavřela jsem oči o půlnoci a za několik sekund mi Julian říkal, abych je otevřela — držel hodinky — a je to muž a je tmavovlasý.
Ostatně vstupuji do roku slušně — dokonce dobře — slyšela jsem jen umělecká povzbuzení a dnes večer jsou celkem jen přátelé a dokonce šik… Vyjadřuji se jako kuchařka… A apropos kuchařky — ten ubohý architekt byl pozván dnes večer a napsal mi tak hloupý dopis! Chtěl odpovědět na mé žerty také žerty… Ale to je tak těžkopádné — říkalo by se Prušák.
A jeho bratr je takový taky? Také? To je pravděpodobné. Ach, děti — kdybych mohla mít talent — předevčírem [Začerněná slova: nemohla jsem usnout] do velmi pozdní doby, protože jsem se smála sama v posteli, skládajíc tyto nepojmenovatelné kupletky:

Na dobře známou melodii z Montmartru.

Nebyl pěkný vůbec nic, tak se moc nelíbil nic, i když měl štětce ze sobola na Montmartru.

Vypadal jako aztécký trpaslík a jeho brácha byl architek, oba milovali tu jménem Baskirtseff na Montmartru.

Namaloval dva zamilované, a to nebylo moc slavné, plátno bylo všude zelené na Montmartru.

Poněvadž je platil květinami obchodník mu barvy odmítal, on by byl za to spáchal vraždy na Montmartru.

Ale když uzřel mé obrazy, shledal je tak krásné, krásné, že mu zůstala ústa otevřená na Montmartru.

Vida se tak rychle pokořen, ocitl se v rozpacích, a šel plakat pod mohylou na Montmartru.

Načež a to byl ten vrchol, opil se u krčmáře, nechaje si platit zelené absinty na Montmartru.

Nakonec opuštěn Albertem Wolffem, skryl se pod jménem Adolphe, celý den jen běduje na ulici Legeindre.

Když zemřel jako starý krysa, jen bratr ho oplakával, neboť Émile je citlivá duše na ulici Lengendre.

podepsáno: Manet
Nikdy jsem verše neměla ráda jinak než takhle.
Jdu spát se sladkým a posilujícím přesvědčením, že mi je ten malý selský malíř — ach! ale do té míry — že si ho nemůže [Přeškrtnuto: dovolit méně než] nevzdávat hold, teď když jím opravdu pohrdám.

Poznámky

Pozn. překl.: Albert Wolff (1835–1891), vlivný umělecký kritik deníku Le Figaro; Manetův přisahající obhájce a zároveň uznávaný arbitr uměleckého vkusu. ↩
Jules-Elias Franceschi (1825–1893) — francouzský sochař, člen Institut de France, proslulý dekorativním a monumentálním dílem včetně prací pro pařížskou Operu. Jeho zmínka o Wolffovi byla významným příslibem. ↩
Pozn. překl.: Marie tímto výrazem narážela na Rodolpha Julianova (vlastním jménem Julian, 1839–1907), zakladatele Académie Julian. Poznámka zachovává originál bez komentáře. ↩
Podpis svatební smlouvy (le contrat) — ve francouzské měšťanské a aristokratické společnosti byl podpis svatební smlouvy formální společenskou událostí, jíž se často účastnil širší okruh hostů než vlastní svatby. ↩
Pozn. překl.: Kupletky složila Marie ve francouzském argotu Montmartru, s rýmovými slovy „Montmartre / martre", „astèque / architèque / Baskirtseff", „Wolff / Adolphe / geindre / Legeindre" atd. Překlad zachovává komický tón a přibližné rýmy, přičemž upřednostňuje rytmus před doslovností. ↩