Úterý 8. ledna 1884

Dina pózuje dobře — ale je tu cosi, co způsobuje, že pózu necítí a mění ji, aniž se pohnula; desetkrát raději bych měla ženu, která se hodně hýbe, ale chvílemi se vrací ke správné póze… Anebo… Ostatně důvod je jedno — nejde to, a to je vše! A protože se nepodřizuji smůle, je to strašný boj, jenž mě láme — vztek dojde do bodu, kdy člověk vypadá neobyčejně klidně a pohyby nabývají chorobné pomalosti, zatímco má šílenou touhu rozbít a roztrhat vše.
Takový den se počítá za rok obyčejného života s cotillony, dostihami atd.
Osazují mou Nausikau — a ten imbecil dělník ji udělal příliš velkou… Zase jedna!
Ostatně nestěžuji si — jen je to únavné. Kdybych ještě byla jako ty zbožné ženy, které obětují svá trápení Bohu, aby je odměnil — kdyby měl odměňovat… bylo by jednodušší netrápit nikoho… Ostatně máme v tom ohledu názory… málo katolické — zdá se, že se tomu říká být spiritualistkou… Dobrá, spiritualistkou tedy.