Sobota 5. ledna 1884

Moje rozkošná rodina mi oznamuje, že Pierre Antonelli právě slavil triumfy — byl oslavován po celé Itálii a král mu udělil kříž komandéra řádu svatého Mořice a Lazara atd. Zdá se, že ten malý, který před pěti nebo šesti lety odjel do Afriky, se stal vážným cestovatelem. Mně je to naprosto lhostejné — do té míry, jakou si nelze představit. Ale moje vznešená a jemnocitná rodina je tím dojata jako při zprávě o triumfu příbuzného — ti imbecilové si nevšimnou ničeho a říkají: „Vidíte — chlapec, o kterém se říkalo špatné věci — a přece! Ale on opravdu jel do Afriky!"
Mama tehdy vypravovala, že odjel ze zoufalé lásky — ale ani ona sama příliš nevěřila v ten odjezd do divokých krajin. A ukázalo se, že to je pravda.
Pro mě se Řím, Antonelli a Řím překládají jako: ruské velvyslanectví, propadák a bolesti uraženého sebevědomí. Ale moje rodina to nikdy nepochopí. Mé srdce! Ach, ty ploché imbecilky — ale mé srdce s tím nemá nic společného; a aby mé srdce promluvilo, musí všechny ty bídy, jež mě obklopovaly a obklopují ještě!!! ztišit. Mé srdce se s tím vším nehodlá spolčovat.
Zahájení Manetovy výstavy na École des Beaux-Arts! Jdu tam s mamou, jež je nucena vláčet se za mnou.
Naštěstí mě příchod Canrobertů trochu zachrání — jinak jsem šla jako odsouzená sotva zdravíc toho dobrého architekta.
Manet není rok mrtev. Moc jsem ho neznala. Celkový dojem z této výstavy je strhující. Je to nesourodé, dětinské a velkolepé. Jsou tu věci šílené — ale jsou tu i skvostné kusy. S trochou více by to byl jeden z velkých géniů malířství. Skoro vždy ošklivé, často znetvořené — ale vždy živé. Jsou tu nádherné dojmy.
A i v těch nejhorších věcech cítíte cosi, co způsobuje, že se díváte bez znechucení nebo únavy. Dva pocity, jež člověk zažívá před většinou průměrných obrazů — pokud ne jeden, pak druhý. Je tam taková jistota, taková hrozivá sebedůvěra spojená s neméně hrozivou nevědomostí… Je to jako dětství génia. A pak také výpůjčky — skoro celé výpůjčky z Tiziana (Ležící žena s černochem), z Velázqueze, Courbeta, Goyi. Ale tito malíři si navzájem kradou. A co Molière! Ten parukový překladatel latinského divadla — jsou tam celé stránky slovo od slova, četla jsem, vím.
Vracíme se s Canrobertovými a nacházíme hosty — a to trvá do sedmi. Gaviniovi, Morganovi, Linsingenovi, Villevieille, Bonaparte atd. atd. atd.
Mám horečku a tihle lidé mě otravují. Jaký ubohý život! Ani jedna bytost k milování — neštěstí! neštěstí! a neštěstí!

Poznámky

Komandérský kříž řádu svatého Mořice a Lazara — Řád svatého Mořice a Lazara, dynastický řád savojského rodu. Komandérský kříž byl vyšší stupeň značící významné vyznamenání.
Pozn. překl.: Édouard Manet zemřel 30. dubna 1883. Posmrtná retrospektiva v École des Beaux-Arts v Paříži se konala v lednu 1884.
Pozn. překl.: „La femme couchée et le nègre" — narážka na Manetovu Olympii (1863, Salon 1865): ležící nahá žena a černoška se závojem v pozadí; obraz tehdy vzbudil skandál.