❦
Středa 2. ledna 1884
Ráno sochařství, odpoledne Dinin portrét.Mercredi 2 janvier 1884Matin: sculpture, après-midi le portrait de Dina.
Má teta Hélène, sestra mého otce, zemřela před osmi dny — Paul nám to telegraficky oznámil, ale nikdo z nás tím nebyl valně pohnut. Dnes další depeše: strýc Alexandre právě zemřel na mozkovou mrtvici. To mě překvapilo. A ten ubohý člověk… který měl špatné stránky — ale zbožňoval svou rodinu, svou ženu, kterou nakonec miloval až k šílenství. Nečetl asi ani Balzaca ani jiné romanopisce — neznal hotové fráze — ale zapamatovala jsem si věci, které říkával, a ty způsobují, že mě ta smrt rmoutí. Chtěli mu namluvit, že jeho žena přijímá dvorení od souseda, a pamatuji se, jak říkal: „No a co! I kdyby ta hanebnost byla pravda — cožpak moje žena, kterou jsem si vzal v jejích patnácti, není mé tělo, má krev, můj věk — cožpak nejsme jedno! Kdybych selhal já, cožpak bych si neodpustil? Jak bych mohl neodpustit své ženě? Trestat ji by bylo, jako bych trestal sám sebe — jako bych si vypíchal oči nebo uřízl ruku!“
Ma tante Hélène, la sœur de mon père est morte il y a huit jours, Paul nous avait télégraphié cette nouvelle qui n’a ému personne du reste. Autre dépêche aujourd’hui, mon oncle Alexandre vient de mourir d’une attaque d’apoplexie. C’est saisissant. Et ce pauvre homme... qui avait de mauvais côtés, adorait sa famille, sa femme qu’il avait fini par aimer à la folie. N’ayant lu ni Balzac ni aucun romancier peut-être, il ne connaissait pas de phrases toutes faites seulement j’ai retenu des choses qu’il disait et qui font que cette mort me fait de la peine, on avait voulu lui faire croire que sa femme accueillait les hommages d’un voisin et je me souviens de lui avoir entendu dire: Eh bien ! Quand même cette infamie serait vraie ! Est-ce que ma femme que j’ai épousé à quinze ans, n’est pas ma chair, mon sang, mon -âge, est-ce que nous ne sommes pas un ! Si j’avais failli moi, est-ce que je ne me pardonnerais pas ? Comment pourrais-je ne pas pardonner à ma femme; mais c’est comme si pour me punir moi-même je me crevais les yeux ou me coupais un bras !
A pak mi při mé poslední návštěvě v Rusku stále opakoval: „Nevíš, malá Marie — a já to nedokáži vysvětlit — ale ty jsi tak bystrá, pochopíš mě… Dříve jsem měl tolik starostí, tolik trápení, tak velkou žízeň po zisku, po zbohatnutí, že jsem nemyslel na Nadinu tak, jak bylo třeba — ale teď je vše zařízeno, nemám již ty suché a pohlcující starosti dřívějška; teď je život úplně jiný, teď je jen štěstí a neustálá péče o nejmenší přání mé ženy, té ubohé drahé zbožňované Nadiny — ano, teď je vše jinak… Bylo by příliš dlouhé to říkat — ale vše je jinak…“
Et puis il répétait toujours à mon dernier voyage en Russie: « Tu ne sais pas petite Marie, et je ne sais pas m’expliquer, mais toi si fine, tu me comprendras... Avant j’avais tant de préoccupations, tant de tourments, une telle soif d’acquérir, de devenir riche que je ne pensais pas comme il le fallait à Nadine, mais maintenant tout est arrangé, je n’ai plus les préoccupations sèches et absorbantes d’alors; maintenant la vie est tout autre, maintenant il n’y a que du bonheur et la continuelle préoccupation des moindres souhaits de ma femme, cette pauvre chère Nadine adorée, oui maintenant tout est différent... Ce serait trop long à dire mais tout est différent...
Zanechává tři děti — šestnáctiletého Étienna, Julii patnáctiletou a Alexandra, jemuž je deset měsíců.
Il laisse trois enfants, Etienne qui a seize ans, Julie qui en a quinze et Alexandre a eu dix mois.
A jeho ubohá žena, které je třiatřicet let a která ho prý podváděla s jakýmsi komisařem1 (policejním úředníkem) — já tomu nevěřím. Je to velmi smutné.
Et sa pauvre femme qui a trente-trois ans et qui le trompait disait-on avec un starovoï (fonctionnaire de la police) mais je n’en crois rien. C’est bien triste.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále rusky, ve francouzském přepisu: starovoï; vysvětlení v závorce je Mariino. Jde o становой (stanovoj pristav), policejního úředníka, který v carském Rusku spravoval policejní okrsek (stan) újezdu. ↩