Pátek 31. prosince 1883

Géry posílá bonbony v pozlaceném proutěném košíku plném fialek — paní Gaviniová rozkošný stojan.

Modelovala jsem, ale příliš málo — ta socha… já nevím… Proto vám ocituji celou pasáž Balzaca, jejíž pravdivost zasáhne každého umělce — a ostatně každého. Kdybych vám to říkala já, nemělo by to váhu: „To, co si v umění zaslouží slávu — neboť tím slovem je třeba rozumět veškeré výtvory myšlenky — je především odvaha, odvaha, o níž dav nemá tušení a jež je možná poprvé vysvětlena zde… Myslet, snít, zamýšlet krásná díla je rozkošné zaměstnání. Je to kouřit kouzelné doutníky, je to žít životem kurtizány pohroužené do své fantazie" — já říkám, že je to také strašlivý neklid, jenž vás zmocní a křičí, že ztrácíte čas — ale pokračujme: „Dílo se pak zjevuje v půvabu dětství, v bláznivé radosti zrození, s balzámovými barvami květu a rychlými šťávami ovoce okusovaného předem — taková je koncepce a její radosti… Ten, kdo dokáže slovem načrtnout svůj plán, je již velkým, výjimečným člověkem. Tuto schopnost mají všichni umělci a spisovatelé — ale plodit, ale porodit! Ale namáhavě vychovávat dítě, ukládat je každý večer nasycené mlékem, objímat je každé ráno s nevyčerpatelným srdcem matky, lízat je špinavé, oblékat ho stokrát do nejkrásnějších kabátků, jež nepřestává trhat — ale nedávat se odradit záchvaty toho šíleného života a udělat z toho oživené mistrovské dílo, jež mluví ke všem pohledům v sochařství, ke všem rozumům v literatuře, ke všem vzpomínkám v malířství, ke všem srdcím v hudbě — to je provedení a jeho práce. Ruka se musí v každém okamžiku posunout vpřed — připravena v každém okamžiku poslouchat hlavu… Práce je tedy únavný boj, jehož se krásné a mocné povahy obávají a jenž jim je drahý a který je často láme. Jeden velký básník naší doby říkal o tomto trápení: vrháme se do toho se zoufalstvím a opouštíme to se zármutkem. — Ať to ignoranti vědí! Pokud se umělec nepřehrne do svého díla jako Curtius do propasti,¹ jako voják do reduty — bez rozmyslu; a pokud v tom kráteru nepracuje jako horník pohřbený ve svém sesuvu; a pokud se nakonec dívá na obtíže místo aby je přemáhal jednu po druhé — jako ti milovníci kouzelných pohádek, kteří dobývají princezny bojem s kouzly znovu se rodícími — dílo zůstane nedokončeno, zahyne na dně ateliéru…"² Bože, ignoranti z toho nepochopí o nic více — ale ti, kdo jsou z našich, naleznou v těchto řádcích strhující poučení, útěchu, sílu. To vše jen proto, abych si dodala důležitosti.

Dnes večer jdeme do Opéra-Comique poslechnout „Carmen"³ — a tak vstupuji do nového roku uprostřed té opravdu rozkošné a výborné Canrobertovy rodiny. Já, Dina, Claire, Louis, Marcel a maršálčina, která mě přesně o půlnoci políbí s přáním, aby mé drahé přátelství zůstalo Clairi, a aby to přátelství tak zdravé a vážné bylo velkým štěstím, které jí přináší rok právě uplynuvší. To jsou alespoň lidé, kteří mě oceňují… Ach, slyším vás — myslíte, že je to proto, že namaluji obraz té malé; zná všechny umělce, kteří chodí k princezně Mathildě⁴, a mnozí by ji rádi potěšili, jako potěšují markýzu d'Hervey, paní de Luynes atd. Ten chudák Cot⁵, jenž právě zemřel, opravoval práce všech svých aristokratických žákyní. Dost — je domluveno, že je to jen moje zásluha…

Maršálčina a Claire obědvaly včera u princezny Mathildy a Claire mi vypráví, že jí Lefebvre⁶ řekl, že zná můj talent, velmi reálný — že jsem dost výjimečná osoba — že chodím každý večer do společnosti — a ostatně že jsem hlídána, vedena nebo chráněna slavnými malíři — (s vychytralým výrazem). Claire se mu zpříma podívá do očí:
— Kteří slavní malíři, Julian? Lefebvre:
— Ne, Bastien-Lepage. Claire:
— Ale absolutně se mýlíte, pane — skoro nevychází, pracuje celou dobu; co se pana Bastien-Lepageho týče, potkává ho v salóně u jeho matky a on téměř nikdy nevychází do ateliéru. Ta malá holčička je drahokam — a řekla pravdu. Protože víte dobře, Pane Bože, že ten proklatý Jules mi v ničem nepomáhá. A Lefebvre tomu zřejmě věřil. Radím vám věřit tomu, co se povídá! Ostatně — je to chyba toho jezuity Julianova — myslí, že mi dělá laskavost, když mě líčí jako excentrickou. Cožpak neřekl jindy, že Clairin, Duez, Gervex atd. nemluvě o Bastienu, z nás nevylézají. Buďto je šílený on, nebo já.

Je hodina druhá — je nový rok; přesně o půlnoci, v divadle, s hodinkami v ruce, jsem si přála — jedním jediným slovem. Slovem, jež je krásné, zvučné, nádherné, opojné — psané nebo vyslovené:

Sláva.