Neděle 23. prosince 1883

Julianovovi nedůvěřuji — žádám Tonyho, který přijde zítra ráno.

Obědváme u hraběte Mazewského, jenž nás desetkrát prosil, abychom mu prokazaly čest a přišly se podívat na jeho palác a sbírku uměleckých předmětů. Přijímací povinnosti obstarává jeho matka.

Znám povahu toho pána — myslela jsem, že bude nad vchodem rozpjat velum² a obsluhovat nás bude šest maître d'hôtelů v krátkých kalhotách³. Bylo to žalostné — nedovede přijímat. Jeden zmatený sluha. Hraběnka matka příliš prostá, směšný oběd… Ostatně.

Palác je velký, nová přístavba obsahuje honosné pokoje — na monumentálním krbu busta Agrippova (!). A obrazy — k rozebrečení koček. Ne… Nic není tak smutné jako ta hromada velkých, obrovských pláten podepsaných napůl známými jmény — pretenciózní banalita, co vás na Salonu přišla téměř o zrak. Věci draze zaplacené a pro oko umělce zdrcující.

Vidíte, jak štěstí spočívá [Začerněná slova: v jakési] mravní krátkozrakosti — a ne v tom zjemnění vkusu, o jehož získání se tolik namáháme nebo jenž je vrozený… A to je bez léku. Člověk trpí po tisíci stranách neznámých prostému lidu — je jako člověk [Přeškrtnuto: jenž by viděl předměty skrz], jehož oko by bylo vybaveno mikroskopem; ten ubožák by nemohl ani jíst ani pít ani milovat nikoho. Chyby vkusu, taktu — hloupé rozhovory — honosně vyzdobené salóny — žalostné obrazy… Vše zarážuje, nudí, unavuje a především rmoutí — protože tím, jak neustále vídáme odpudivé a dráždivé věci, nabýváme jakési smutné a rezignované lhostejnosti… Praví umělci nemohou být šťastni — předně sami vědí, že jim velká masa nerozumí; vědí, že pracují pro sto jednotlivců a že ostatní se řídí svým špatným vkusem nebo „Figarem". Nevědomost ve věcech umění je ve všech vrstvách děsivá. Ti, kdo o něm hovoří dobře, opakují, co četli nebo slyšeli od tzv. odborníků.

Opravdoví boháči jsou ještě to nejlepší — kupují to, co stojí nejvíce, a to jsou vždy obrazy s určitou hodnotou: buď módní, nebo akademické, jež možná nechávají chladnými, ale přece jsou hodny úcty. Avšak ti půl-bohatí nebo lakomci! Nekupují ani díla mladých — na to je třeba rozlišovacího smyslu — ani díla slavných; kupují velká plátna¹ vystavovaná v salonech, podepsaná čestně proslulými jmény. To je ze všeho nejhorší.

Ostatně… Myslím, že jsou i dny, kdy člověk příliš živě pociťuje všechnu tu bídu; jsou dny, kdy je nesmyslný rozhovor obzvlášť nesnesitelný, kdy vás hlouposti bolí — kdy vám dvě hodiny naslouchání přehazování nesmyslů, jež nemají ani zásluhu veselosti ani společenského lesku, způsobí opravdový žal.

Poznamenejte, že nejsem z těch vznešených duší, které pláčou, jsou-li nuceny poslouchat salonní banalitu, drobné klepy, obvyklé komplimenty, úvahy o počasí nebo italské opeře.

Nejsem tak hloupá, abych všude vyžadovala zajímavý hovor — a vše, co je světskou banalitou, občas veselou, častěji mdlou, mě nechává klidnou; to je zlo, jež snáším, někdy dokonce s potěšením. Ale pravá pošetilost, pravá hloupota, pravý nedostatek… Prostě — absence světské banality zároveň s absencí ducha — to je smrt pomalu přicházející.

Chtěla bych vám citovat věty — ale to by dalo jen slabou představu… Prostě — věci tak hloupé a tak prázdné a zároveň tak těžkopádné, že vás přepadá netrpělivost!!!

Po odchodu jsme šly ke Gaviniům a na charitativní prodej. Starý Géry tu večeří. Syn odjel zpět do Konstantinopole.