Neděle 23. prosince 1883
Julianovovi nedůvěřuji — žádám Tonyho, který přijde zítra ráno.Obědváme u hraběte Mazewského, jenž nás desetkrát prosil, abychom mu prokazaly čest a přišly se podívat na jeho palác a sbírku uměleckých předmětů. Přijímací povinnosti obstarává jeho matka.
Znám povahu toho pána — myslela jsem, že bude nad vchodem rozpjat velum2 a obsluhovat nás bude šest maître d'hôtelů v krátkých kalhotách3. Bylo to žalostné — nedovede přijímat. Jeden zmatený sluha. Hraběnka matka příliš prostá, směšný oběd… Ostatně.
Palác je velký, nová přístavba obsahuje honosné pokoje — na monumentálním krbu busta Agrippova (!). A obrazy — k rozebrečení koček. Ne… Nic není tak smutné jako ta hromada velkých, obrovských pláten podepsaných napůl známými jmény — pretenciózní banalita, co vás na Salonu přišla téměř o zrak. Věci draze zaplacené a pro oko umělce zdrcující.
Vidíte, jak štěstí spočívá [Začerněná slova: v jakési] mravní krátkozrakosti — a ne v tom zjemnění vkusu, o jehož získání se tolik namáháme nebo jenž je vrozený… A to je bez léku. Člověk trpí po tisíci stranách neznámých prostému lidu — je jako člověk [Přeškrtnuto: jenž by viděl předměty skrz], jehož oko by bylo vybaveno mikroskopem; ten ubožák by nemohl ani jíst ani pít ani milovat nikoho. Chyby vkusu, taktu — hloupé rozhovory — honosně vyzdobené salóny — žalostné obrazy… Vše zarážuje, nudí, unavuje a především rmoutí — protože tím, jak neustále vídáme odpudivé a dráždivé věci, nabýváme jakési smutné a rezignované lhostejnosti… Praví umělci nemohou být šťastni — předně sami vědí, že jim velká masa nerozumí; vědí, že pracují pro sto jednotlivců a že ostatní se řídí svým špatným vkusem nebo „Figarem". Nevědomost ve věcech umění je ve všech vrstvách děsivá. Ti, kdo o něm hovoří dobře, opakují, co četli nebo slyšeli od tzv. odborníků.
Opravdoví boháči jsou ještě to nejlepší — kupují to, co stojí nejvíce, a to jsou vždy obrazy s určitou hodnotou: buď módní, nebo akademické, jež možná nechávají chladnými, ale přece jsou hodny úcty. Avšak ti půl-bohatí nebo lakomci! Nekupují ani díla mladých — na to je třeba rozlišovacího smyslu — ani díla slavných; kupují velká plátna1 vystavovaná v salonech, podepsaná čestně proslulými jmény. To je ze všeho nejhorší.
Ostatně… Myslím, že jsou i dny, kdy člověk příliš živě pociťuje všechnu tu bídu; jsou dny, kdy je nesmyslný rozhovor obzvlášť nesnesitelný, kdy vás hlouposti bolí — kdy vám dvě hodiny naslouchání přehazování nesmyslů, jež nemají ani zásluhu veselosti ani společenského lesku, způsobí opravdový žal.
Poznamenejte, že nejsem z těch vznešených duší, které pláčou, jsou-li nuceny poslouchat salonní banalitu, drobné klepy, obvyklé komplimenty, úvahy o počasí nebo italské opeře.
Nejsem tak hloupá, abych všude vyžadovala zajímavý hovor — a vše, co je světskou banalitou, občas veselou, častěji mdlou, mě nechává klidnou; to je zlo, jež snáším, někdy dokonce s potěšením. Ale pravá pošetilost, pravá hloupota, pravý nedostatek… Prostě — absence světské banality zároveň s absencí ducha — to je smrt pomalu přicházející.
Chtěla bych vám citovat věty — ale to by dalo jen slabou představu… Prostě — věci tak hloupé a tak prázdné a zároveň tak těžkopádné, že vás přepadá netrpělivost!!!
Po odchodu jsme šly ke Gaviniům a na charitativní prodej. Starý Géry tu večeří. Syn odjel zpět do Konstantinopole.
# Dimanche 23 décembre 1883 Aucune confiance en Julian, je demande Tony qui viendra demain matin. Nous déjeunons chez le comte Mazewsky qui a demandé dix fois qu'on lui fasse l'honneur de venir voir son hôtel, ses objets d'art. Sa mère faisant les honneurs. Vu le caractère du monsieur j'ai cru qu'un velum serait dressé et que nous serions servies par six maîtres d'hôtel en culotte courte. Ça a été lamentable, il ne sait pas recevoir; un seul domestique effaré. La comtesse sa mère trop simple, un déjeuner ridicule... Enfin. L'hôtel est grand, une nouvelle annexe contient des pièces prétentieuses; le buste d'Agrippa (!) sur une cheminée monumentale. Et les tableaux à faire pleurer les chats. Non... Rien n'est attristant comme cet amas de toiles grandes, énormes, signées de noms à demi-connus; banalités prétentieuses qui vous ont crevé les yeux au Salon. Des choses payées chères et navrantes pour l'œil d'un artiste. Voyez-vous le bonheur [Mots noircis: dans une espèce de] myopie morale et non pas dans ce raffinement du goût que nous nous donnons tant de mal pour acquérir ou qui est inné... Ce qui est sans remède. On souffre par mille côtés inconnus au vulgaire, est comme un homme [Rayé: qui verrait les objets à travers] dont l'œil serait doué d'un microscope, le malheureux ne pourrait ni boire ni manger, ni aimer personne. Les fautes de goût, de tact, les conversations stupides, les salons richement décorés, les tableaux lamentables... Tout offusque, ennuie, fatigue et surtout attriste, car à force de voir des objets répugnants et agaçants on acquiert une espèce d'indifférence triste et résignée... Les vrais artistes ne peuvent pas être heureux, d'abord ils savent eux que la grande masse ne les comprend pas; ils savent qu'ils travaillent pour une centaine d'individus et que les autres suivent leur mauvais goût ou le "Figaro". L'ignorance en matière artistique dans toutes les classes est effrayante. Ceux qui en parlent bien répètent ce qu'ils ont lu ou entendu dire par les gens dits compétents. Les vrais richards sont encore ce qu'il y a de mieux car ils achètent ce qui se vend le plus cher et que ce sont toujours des tableaux qui ont du mérite, soit de par la mode, soit des mérites académiques qui peuvent laisser froids mais qui sont tout de même respectables. Mais les demi ou les avares ! Ils n'achètent ni les œuvres des jeunes pour lesquelles il faut du discernement ni les œuvres des gens célèbres, ils achètent des grandes machines qui ont été exposées, signées de noms honorablement connus. C'est pis que tout. Enfin... Je crois aussi qu'il y a des jours où l'on sent par trop vivement toutes ces misères; il y a des jours ou une conversation inepte est particulièrement insupportable, ou les niaiseries vous font souffrir, ou entendre pendant deux heures échanger des âneries qui n'ont même pas le mérite de la gaieté ou du vernis mondain, vous cause du vrai chagrin. Remarquez que je ne suis pas de ces âmes d'élites qui pleurent quand elles sont forcées d'écouter les banalités des salons, les petits potins, les compliments d'usage, les considérations sur le temps ou l'opéra italien. Je ne suis pas assez sotte pour exiger des causeries intéressantes partout, et tout ce qui est banalité mondaine gaie parfois, plus souvent terne, me laisse calme; c'est un mal que je supporte quelquefois même avec plaisir. Mais la vraie niaiserie, la vraie stupidité, le vrai manque de... Enfin l'absence de banalité mondaine en même temps qu'absence d'esprit, ça c'est la mort à petit feu. Je voudrais vous citer des phrases mais ça ne donnerait qu'une faible idée... Enfin des choses si bêtes et si vides de tout et en même temps si lourdes qu'on se sent des impatiences !!! En sortant de là nous avons été chez les Gavini et à une vente de charité. Le père Géry dîne ici ce soir. Le fils est reparti pour Constantinople.