Sobota 22. prosince 1883

Dala jsem zavolat Julianova, aby se podíval na mou sochu — hotovou jako skica. Je z ní nadšen a pronesl ta uchvacující slova: rozkošná, velmi pěkná, strhující atd. atd. Obdivuhodně dobře konstruovaná.

A to je důvod, proč si už Julianova nevážím. „Obdivuhodně dobře konstruovaná"! Je to hlupák, když mu to připadá tak skvělé… alespoň takový na mě to dělá dojem. Dřív by mě jeho chvály rozveselily k tanci. Proč tedy ne teď?

Říkám si: shledal to obdivuhodně konstruovaným — tedy nevidí dál — tedy není silný — protože já sama pohrdám tím, co dělám, a přitom… Ó ty jemnosti! K mé velké krajině říká také — [Přeškrtnuto: velmi] dobře. Armandinin smějící se obličej ho rozesměje — říká, že je nakažlivý a že je to velmi dobrá a pevná malba atd. atd. — takže mu ji dám. Kojenec je také velmi dobrý, velmi jemný, velmi umělecký. Bojidar a ta malá dívčinka. Vše je dobré. Nu tedy? Když mi někdo říká takovéto věci, připadá mi bláhový nebo lhář — přitom není ani jedno, ani druhé… Říká, že to tak vždy říkal: „Nejprve to bylo trochu lepší, pak mnohem lepší, pak velmi dobré — a blížíme se chvíli, kdy to bude úplně dobré."

A ty nejsi šílená radostí?! Nejsem. Proč? Protože to není můj názor — protože já sama nejsem příliš spokojená — chtěla bych dělat lépe!… Není to svědomitost umělce génia — je to… nevím co… Ostatně…

Ostatně — na čem záleží, co si myslím, pokud ostatní shledají, že je to velmi dobré. Souhlasím… do jisté míry…

Ale co bych chtěla vědět — co by Julian řekl někomu, kdo by se ho zeptal… Cizinci, na bulváru, v kavárně… Prostě — co by mě učinilo šťastnou a co shrnuje můj pocit: Julian potká Tonyho nebo Lefebvra nebo X nebo Z a řekne jim: dnes jsem viděl malby a sochy té Rusky — je to opravdu velmi dobré, je báječná atd. atd. To si dovedete představit. Ach — zapomínám na jednu velmi pěknou věc.

Modelovala jsem paži v životní velikosti a nechala jsem ji odlít — Julian ji pokládal za odlitek z přírody. Teprve u prstů, které nebyly vůbec dotaženy, na mě pohlédl s úžasem, nechápaje, jak může mít odlitek sotva naznačené prsty.

Když jsem mu vysvětlila, že jsem ji udělala sama, nerozsypal se v chválách — řekl jen, že má velmi pravdivé stránky. Kdybych chtěla vtipkovat, řekla bych, že je to obdoba příběhu Michelangela, jenž prý vyrobil hlavu, zakopal ji a nechal ji nalézt jako antický mramor.¹