Sobota 22. prosince 1883
Dala jsem zavolat Julianova, aby se podíval na mou sochu — hotovou jako skica. Je z ní nadšen a pronesl ta uchvacující slova: rozkošná, velmi pěkná, strhující atd. atd. Obdivuhodně dobře konstruovaná.A to je důvod, proč si už Julianova nevážím. „Obdivuhodně dobře konstruovaná"! Je to hlupák, když mu to připadá tak skvělé… alespoň takový na mě to dělá dojem. Dřív by mě jeho chvály rozveselily k tanci. Proč tedy ne teď?
Říkám si: shledal to obdivuhodně konstruovaným — tedy nevidí dál — tedy není silný — protože já sama pohrdám tím, co dělám, a přitom… Ó ty jemnosti! K mé velké krajině říká také — [Přeškrtnuto: velmi] dobře. Armandinin smějící se obličej ho rozesměje — říká, že je nakažlivý a že je to velmi dobrá a pevná malba atd. atd. — takže mu ji dám. Kojenec je také velmi dobrý, velmi jemný, velmi umělecký. Bojidar a ta malá dívčinka. Vše je dobré. Nu tedy? Když mi někdo říká takovéto věci, připadá mi bláhový nebo lhář — přitom není ani jedno, ani druhé… Říká, že to tak vždy říkal: „Nejprve to bylo trochu lepší, pak mnohem lepší, pak velmi dobré — a blížíme se chvíli, kdy to bude úplně dobré."
A ty nejsi šílená radostí?! Nejsem. Proč? Protože to není můj názor — protože já sama nejsem příliš spokojená — chtěla bych dělat lépe!… Není to svědomitost umělce génia — je to… nevím co… Ostatně…
Ostatně — na čem záleží, co si myslím, pokud ostatní shledají, že je to velmi dobré. Souhlasím… do jisté míry…
Ale co bych chtěla vědět — co by Julian řekl někomu, kdo by se ho zeptal… Cizinci, na bulváru, v kavárně… Prostě — co by mě učinilo šťastnou a co shrnuje můj pocit: Julian potká Tonyho nebo Lefebvra nebo X nebo Z a řekne jim: dnes jsem viděl malby a sochy té Rusky — je to opravdu velmi dobré, je báječná atd. atd. To si dovedete představit. Ach — zapomínám na jednu velmi pěknou věc.
Modelovala jsem paži v životní velikosti a nechala jsem ji odlít — Julian ji pokládal za odlitek z přírody. Teprve u prstů, které nebyly vůbec dotaženy, na mě pohlédl s úžasem, nechápaje, jak může mít odlitek sotva naznačené prsty.
Když jsem mu vysvětlila, že jsem ji udělala sama, nerozsypal se v chválách — řekl jen, že má velmi pravdivé stránky. Kdybych chtěla vtipkovat, řekla bych, že je to obdoba příběhu Michelangela, jenž prý vyrobil hlavu, zakopal ji a nechal ji nalézt jako antický mramor.1
# Samedi 22 décembre 1883 J'ai fait venir Julian pour ma statue qui est finie comme esquisse. Il en est ravi et a dit les mots exquis, charmant, très bien, empoignant etc. etc. Admirablement bien construit. Ce qui fait que je ne l'estime plus, Julian. "Admirablement bien construit." ! C'est une bête de trouver ça si bien... du moins voilà l'effet que ça me fait. Autrefois ses louanges m'auraient fait danser. Pourquoi alors ? Je me dis: il trouva ça admirablement construit donc, il ne voit pas au delà, donc il n'est pas fort, car je méprise ce que je fais tout en... Ô subtilités ! Pour mon grand paysage il le trouve aussi, [Rayé: très] bien. Tête d'Armandine qui rit le fait rire, il dit que c'est contagieux et que c'est une peinture très bonne et très solide etc. etc. de sorte que je la lui donne. Le bébé est aussi très bien, très délicat, très artistique. Bojidar et la petite filile. Tout est bien. Eh bien donc ? Quand on me dit de pareilles choses on me paraît bête ou menteur, il n'est pourtant ni l'in, ni l'autre... Il dit qu'il l'avait bien dit, "ça a d'abord été un peu mieux puis beaucoup mieux ensuite très bien, et nous touchons au moment ou ce sera tout à fait bien". Et tu n'es pas folle de bonheur ?! Non. Pourquoi ? Parce que ce n'est pas mon opinion, parce que je ne suis pas *moi-même* très contente, je voudrais faire mieux !... Ce n'est pas scrupule d'artiste de génie, c'est... je ne sais quoi... Enfin... Qu'importe ce que je pense pourvu que les autres trouvent que c'est très bien. D'accord... jusqu'à un certain point... Mais ce que je voudrais savoir c'est ce que dirait Julian à quelqu'un qui lui demanderait... A un étranger, sur le boulevard, au café... Enfin voilà ce qui me rendrait heureuse et qui résume mon sentiment, c'est Julian rencontrant Tony ou Lefebvre ou X ou Z et leur disant: j'ai vu aujourd'hui des peintures et des sculptures de la Russe, c'est vraiment très bien, elle est épatante etc. etc. Vous voyez ça d'ici. Ah ! j'oublie quelque chose de bien bon. J'ai modelé un bras grandeur nature et je l'ai fait mouler et Julian l'a pris pour un montage d'après nature, ce n'est qu'aux doigts qui n'étaient pas faits du tout qu'il m'a regardée avec ébahissement ne comprenant plus comment un moulage pouvait avoir des doigts à peine formés. Quand je lui ai expliqué que c'était fait par moi il ne m'en a pas fait de grands compliments, disant seulement que ça a des côtés très vrais. Si j'avais envie de blaguer je dirais que c'est le pendant de Michel-Ange fabriquant une tête l'enterrant et la faisant découvrir comme un marbre antique.