Pondělí 24. prosince 1883

Tony přišel dnes ráno. Je spokojen — chladnější než Julianův ke soše, ale spokojený. Připomněla jsem mu dopis, který jsem mu napsala a žádala ho, aby mě na Salonu posuzoval jako neznámou. Odpovídá, že si stojí za slovem „dobré" i tak. U uličníků by si přál více atmosféry… více… Souhlasím a udělám to. Je to dobrý člověk — ale považuje mě za neschopnou namalovat Svaté ženy, protože jsem ve škole nestudovala draperie a protože jsem se neinspirovala michelangelovskými pózy. Příroda je větší než Michelangelo. Ubohý.

Ta stará tupice Engelhardtová nám dnes večer způsobila strašlivé vzrušení. Přišla kolem páté (ne na večeři) — a přijít takto, muselo se v tom plesnivém prostředí přihodit něco co, nějaký klep. Dobrá. „Je tady čtvrť Monceau?" ptá se ta zpuchřelá?
— Ano, proč?
— Protože „Gil Blas"¹ otiskl, že v téhle čtvrti žije mladá cizinka, která se výhradně zabývá malířstvím a je v jiném stavu² od ženatého muže.

Čekala nepochybně, že to vezmeme na sebe — bylo by to příležitostí naříkat nad nemravností a hanbou novin, které neumějí než vymýšlet atd. Omezila jsem se na otázku:
— A kdo je ta dívka, ví se to?
— Ne, nevím — paní Tomanská (stará tupice taktéž) mi to vyprávěla, četla to.

A mluvilo se o něčem jiném.

Ona samotná tím nechce nic špatného — ba přišla s tím dokonce z dobrého rozhořčení — ale přiznejme si, že je to drzé a hloupé… A je to hloupé… Ta imbecilka si představovala, že budeme křičet odporem a z toho budou rozhovory a příběhy k vyprávění. Ne — opravdu Rusové… Rusové i dobře vychovaní mají hlouposti a hrubosti vrátných.

Já jsem to přijala s jakýmsi potěšením. Příliš příšerný útok přestává být věrohodný a tím, že odhaluje zjevnou zaujatost, zbavuje veškeré váhy dřívější pomluvy.

Mama a Dina šly koupit noviny — otevřela jsem je s obavou, že omdlím, a přečetla jsem tyto řádky: „Nadměrná tloušťka jedné velmi vysoce ceněné mladé cizinky v pařížské smetánce³ tvoří předmět komentářů v salonech hispanoamerické kolonie. Dotčená dívka, jež zbožňuje umění, navštěvuje již několik měsíců ateliér malíře bydlícího poblíž Parku Monceau, a ten je viníkem. Bylo by to ještě nic a škoda by se dala napravit — jenže tento lámač srdcí je ženatý;"

Poznaly byste mě? Já ne. A muselo to být přečteno domovnicemi, které to pochopily naopak a zapamatovaly si jen „v jiném stavu", „cizinka" a „malířství". Malířství!

Kdo to asi může být? Asi slečna Bashkirtseffová. Ne, to je příliš idiotské. Dám čestné slovo.

Veliký, nesmrtelný Gogol⁴ zachytil takovéto postavy ve svých popisech ruských maloměst — zázračným způsobem.

Ne že by se ten časopis zdráhal psát tu nejstrašnější hanebnost — a pokud ne tentokrát, přijde na to jednou a nepřekvapí mě to, žije z toho — ale takto hledat… To je prostě hloupé. A říkat, že nás ta hrozná bláznivá přiměla k dvěma hodinám rozrušení.

Ostatně jsem to vzala velmi dobře… Jenže ty stařeny to budou všude opakovat… Naštěstí první myšlenka každé bude sehnat ten článek — ale je to přece jenom otravné.
— Chtěli tím říci jí?
— Ne?
— Myslíte?
— Přece však. Ostatně…

Pop a Bagnitský k večeři.