Pátek 21. prosince 1883

Musí to být u Bojidara nemoc — lže příliš hloupě a na každém kroku. Dobře ví, že Clairu vídám skoro každý den, a přesto nám vypráví, jak ho navštívil maršál, a nenašed ho doma, řekl domovnici, aby mu dobře vyřídila, že přišel osobně a je zarmoucen, že ho nezastihl. Kněžna vypravuje totéž — připadá mi to neobyčejné, a tak se ráno ptám Clairy a smějeme se tomu spolu. Počítal tedy se smrtí jedné z nás do čtyřiadvaceti hodin — anebo je nemocný.
Ta představa, že maršál navštíví takového holobrádka za tři groše, je také přespříliš zábavná. Opravdu vůbec netuší, co se ve světě děje. Před dvěma dny byl sekundantem jakéhosi ošklivého pána a chlubil se tím všude — nadšen, že se může zaplést do souboje.
Nechá se přistihovat každý den a lže, lže, lže — vymýšlí, přikrášluje, upravuje — člověk je zděšen a znechucen.
Ukázka hlouposti staré Karageorgevitchové: máma jí jednou řekla, že je to opravdu žalostné, že její přítelkyně paní Yablahowská si nevezme barona Cartiera — její situace by se tím uspořádala a dalo by se s ní stýkat. Jenže tato dáma nás nemá ráda, protože jsme ji opustily — a kněžna jí povídá: „Děláte chybu, má drahá, že nemáte ráda Bashkirtseffovy — ti mi ještě nedávno říkali atd.“ — a opakuje jí mámina slova, pak přijde a vypráví nám o tom.
Jsou to každopádně otravní a nebezpeční lidé — stačilo by se jich prostě zbavit.
Jenže oni by nás neopustili — bylo by to tolik klepů, anonymních dopisů, špíny všeho druhu, že nejjednodušší je přece jen je nechávat přicházet — vždyť jsme jejich hlavní bod, abych použila výraz z perspektivy.
Ještě jsem nic neudělala! Model, který se měl smát, byl strašně smutný, a chtěla jsem hledat jiný…