Čtvrtek 13. prosince 1883

Celý den pózuje Bojidar.
Sedí před růžovým japonským paravánem, cucá hůlku a sotva se usmívá ze tří čtvrtin profilu. Ve fraku a bílé kravatě. Osvětlen plynem — umístila jsem ho do temného kouta osvětleného plynem, zatímco já mám denní světlo — je to velmi pohodlné, ale velmi obtížné.
na okraji
Dělám také kresbu jako onehdy večer — kdokoliv, model, amatér, čert.
Všechny ty hlavy jsou v životní velikosti — jsou vidět ramena, u Bojidara je ruka v rukavičce svírající hůlku. Je to dost zábavné a baví mě malovat každý den jednu hlavu… rozšiřuje to rukopis…
Ale mám často horečku — plíce jsou příčinou… Dobře cítím, jak to pozvolna postupuje… Tyhle nemoci se nedají vyléčit… Tady je předepsaný režim: vegetativní život, žádné starosti, hodně jíst a spát. A jiné nesmysly. Věci nemožné!
Dělám vše, co mohu, a nestačí to… Kéž by to vydrželo aspoň deset let… Deset let je ale tak málo.
Tak tedy jsem souchotinářka… Ach! Kdyby to mohlo být jen v mé fantazii!
Nejsem tak hloupá, abych se s tím předváděla… Jsem přesvědčena, že jsem nemocná… a je mi z toho velmi smutno.

Poznámky

Pozn. překl.: „poitrinaire“ — doslova „nemocná na prsa“; v 19. století běžné označení pro souchotiny, tuberkulózu plic. ↩