Čtvrtek 6. prosince 1883

Hrabě Loris-Melikoff¹ je tady a nemocný — máma ho šla navštívit — dnes večer odjíždí do Petrohradu. Zdá se, že je skutečně přítel; ostatně je to on, kdo urychlil skončení záležitostí v Rusku². Mluvil s velvyslancem… Pak šla máma ke hraběnce Orloff-Demidoffové, velmi vznešené dámě — její otec hrabě Nihikin měl velmi rád mého dědečka Bashkirtseffa, ještě když byl jen malým plukovníkem, a byl kmotrem mého otce. Hraběnka tedy řekla popovi, že by ráda viděla mámu a že ji dnes večer čeká — pop přiběhl dnes ráno v deset hodin. Zdá se, že ten dobrý muž všude vypravuje, jak jsem výjimečná a jak dělám tolik věcí a vše dokonale. Ostatně i Loris-Melikoff mu řekl, že se mluví jen o mých talentech a půvabech. Máma se vrátila omámena. Gabriel Géry strávil večer u nás — napsala jsem mu, aby přišel pro pokyny do Konstantinopole. Pili jsme čaj a pak se mluvilo o maršálovi [Začerněná slova: jemuž jsem slíbila nastudovat] écarté³, protože neumím žádnou karetní hru — tu Géry nabídl, že mě naučí, a strávíme dobrou hodinu naproti sobě u malého stolku, rodina se nepohnutě usadila v jídelně při otevřených dveřích a poslouchala — stejně — není uchvacující… A… Kateřina II.? Ani ne! Hraju na varhany a myslím, co na to řekne — hrála bych před kýmkoliv a líbí se to nebo ne, nijak by mě to nezajímalo. Ale kdyby řekl, že je to nudný nástroj, nebo že skladba, kterou hraju, je všemi známá, nebo… — minule řekl: jak je to smutné, co hrajete. Okamžitě jsem přestala. Ostatně mě paralyzuje. Přitom jsem se odhodlala překonat sama sebe — a obávám se, že ta odvaha přejde den předtím… Tedy znovu přečtu stránky, kde si vštěpuji správné chování… Kdo — on? No, Bastien — nebo až jím nebude, někdo jiný.