Neděle 2. prosince 1883

Paní Berteauxová přišla ve čtvrtek a dnes odpoledne jdu na Shromáždění malířek a sochařek — jde o naši příští výstavu.
A pak ke Gaviniům. Večer Tchoumakoff a Karageorgevitchové.
Čtu Stendhalovu „Lásku“ — jsou v ní tak pravdivé věci, že z toho mrazí. Kapitola o Poblouznění snad nejlépe vyjadřuje mé dojmy. Mluví tam o „duších příliš hořících, zamilovaných na úvěr, jak bychom mohli říct, jež se vrhají na předměty místo aby je vyčkávaly. Dříve než k nim dorazí pocit, jenž je důsledkem povahy předmětů, obestírají je z dálky a dříve než je uvidí oním imaginárním kouzlem, jehož nevyčerpatelný zdroj nacházejí v sobě. Potom, přibližujíce se, vidí tyto věci nikoli takové, jaké jsou, nýbrž jaké samy z nich učinily, a kochajíce se sebou pod zdáním toho předmětu, domnívají se, že se kochají tímto předmětem. Ale jednoho krásného dne unaví vynakládat všechny náklady samy; objeví, že zbožňovaný předmět míč nevrací; poblouznění padne a nezdar, který utrpí sebeláska, způsobí křivdu vůči příliš ceněnému předmětu.“
Co chcete… Celkem vzato je mé srdce naprosto prázdné, prázdné, prázdné. Ale potřebuji snění, abych se pobavila… Přesto jsem prožila skoro vše o čem mluví Stendhal ohledně pravé Lásky, již nazývá láskou-vášní… Všech těch tisíc šíleností imaginace, všechny dětinskosti, o nichž hovoří. Tak se mi přihodilo, že jsem s radostí vídala nudné lidi, protože se toho dne přiblížili k Objektu; a onehdy mám ráda Makayovou, protože je vždy s tím malířem, a mám ráda Cartwrightovou, protože ho zná — a přitom jeho nemiluji láskou.
Když se mluvilo o odjezdu, sňatku a já jsem byla v jakémsi žaláři škodlivém; vše je u konce (co?) není tu nic! Jaká prázdnota! Najednou si vzpomenu, že mám pero, kterým kreslil, a kresby. A to bylo velkou úlevou.
Téměř jsem se dívala na Mackayovou s triumfem. Je to dětinské. Přesně jako když člověk miluje. A přece… Cítím, že to ještě pořád není ono.
Ostatně myslím, že bytost, žena nebo muž, stále pracující a zaujatá myšlenkami slávy, nemiluje jako ti, kteří nemají co jiného dělat.
Bezpochyby — Balzac a Jules (ne Caesar) to řekli; suma energie je jedna — vydá-li se vše napravo, nezůstane nic nalevo; nebo jsou úsilí menší, jsouce dvě místo jednoho.
Pošlete-li půl milionu mužů na Rýn, nemohou zároveň stát před Paříží.
Je tedy pravděpodobné, že mé… něžné city po mně kloužou v důsledku této teorie.
„Vydáváte-li se v slovech, žertech a nadšeních pro Julese a Reného,“ říká rozvážný architekt, „uškodíte svému umění.“
Ó velký architekte, stoupenci prvního z umění a bratře Julesův — máš pravdu. Proto vám předkládám Julese, Anatolea nebo Oresta jako předkrmy — a zaměstnávají mě jen ve chvílích volna… Tak to musí být u lidí zaměstnaných.
Říká se, že Michelangelo nikdy nemilovával. Nu, to chápu — a kdybych dosáhla nějakého skutečně povzbudivého úspěchu, byla bych schopna milovat jen svá umění. A večer od osmi do devíti… někoho sentimentálního, kdo by mě měl rád… To by nijak nevadilo — a koneckonců nemám v úmyslu vyhánět Angličany, třebaže je nesnáším.

Poznámky

Union des Femmes Peintres et Sculpteurs (Spolek malířek a sochařek) — založen roku 1881 Hélène Bertauxovou (zde psáno Berteaux), průkopnická instituce pro umělkyně ve Francii. Marie s nimi vystavovala. ↩
Stendhal, O lásce (De l’Amour, 1822), z něhož Marie přebírá pojmy „amour-passion“ a „krystalizace“. ↩
Rozvážný architekt — Émile Bastien-Lepage, Julesův bratr, jenž byl architektem. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „hors d’œuvres“ – předkrmy, vedlejší chody (doslova „mimo hlavní dílo“). ↩
„Chasser les Anglais“ — vyhnat Angličany, poslání Johanky z Arku. ↩