Neděle 2. prosince 1883

Paní Berteauxová přišla ve čtvrtek a dnes odpoledne jdu na Shromáždění malířek a sochařek¹ — jde o naši příští výstavu. A pak ke Gaviniům. Večer Čumakoff a Karageorgeviči. Čtu Stendhalovu „Lásku"² — jsou v ní tak pravdivé věci, že z toho mrazí. Kapitola o Poblouznění snad nejlépe vyjadřuje mé dojmy. Mluví tam o „duších příliš hořících, zamilovaných na úvěr, jak bychom mohli říct, jež se vrhají na předměty místo aby je vyčkávaly. Dříve než k nim dorazí pocit, jenž je důsledkem povahy předmětů, obestírají je z dálky a dříve než je uvidí oním imaginárním kouzlem, jehož nevyčerpatelný zdroj nacházejí v sobě. Potom, přibližujíce se, vidí tyto věci nikoli takové, jaké jsou, nýbrž jaké samy z nich učinily, a kochajíce se sebou pod zdáním toho předmětu, domívají se, že se kochají tímto předmětem. Ale jednoho krásného dne unaví vynakládat všechny náklady samy; objeví, že zbožňovaný předmět míč nevrací; poblouznění padne a nezdar, který utrpí sebeláska, způsobí křivdu vůči příliš ceněnému předmětu." Co chcete… Celkem vzato je mé srdce naprosto prázdné, prázdné, prázdné. Ale potřebuji snění, abych se pobavila… Přesto jsem prožila skoro vše [Začerněná slova: o čem mluví] Stendhal ohledně pravé Lásky, již nazývá láskou-vášní… Všech těch tisíc šíleností imaginace, všechny dětinnosti, o nichž hovoří. Tak se mi přihodilo, že jsem s radostí vídala nudné lidi, protože se toho dne přiblížili k Objektu; [Přeškrtnuto] mám ráda Mackayovou, protože je vždy s tím malířem, a mám ráda Cartwrightovou, protože ho zná — a přitom jeho nemiluju láskou. Když se mluvilo o odjezdu, sňatku a já jsem byla [Začerněná slova: v jakémsi žaláři] škodlivém; vše je u konce (co?) není tu nic! Jaká prázdnota! Najednou si vzpomenu, že mám pero, kterým kreslil, a kresby. A to bylo velkou úlevou. Téměř jsem se dívala na Mackayovou s triumfem. Je to dětinné. Přesně jako když člověk miluje. A přece… Cítím, že to ještě pořád není ono. Ostatně myslím, že bytost, žena nebo muž, stále pracující a zaujatá myšlenkami slávy, nemiluje jako ti, kteří nemají co jiného dělat. Bezpochyby — Balzac a Jules (ne Caesar) to řekli; suma energie je jedna — vydá-li se vše napravo, nezůstane nic na levo; nebo jsou úsilí menší, jsouce dvě místo jednoho. Pošlete-li půl milionu mužů na Rýn, nemohou zároveň stát před Paříží. Je tedy pravděpodobné, že mé… něžné city po mně kloužou v důsledku této teorie. Vydáváte-li se v slovech, žertech a nadšeních pro Julese a Reného, říká rozvážný architekt³, škodit to bude vašemu umění. Ó velký architekte, stoupenci prvního z umění a bratře Julesův — máš pravdu. Proto vám předkládám Julese, Anatolea nebo Oresta jako hors d'oeuvres — a zaměstnávají mě jen ve chvílích volna… Tak to musí být u lidí zaměstnaných. Říká se, že Michelangelo nikdy nemilovával. Nu, to chápu — a kdybych dosáhla nějakého skutečně povzbudivého úspěchu, byla bych schopna milovat jen svá umění. A večer od osmi do devíti… někoho sentimentálního, kdo by mě měl rád… To by nijak nevadilo — a koneckonců nemám v úmyslu vyhánět Angličany⁴, třebaže je nesnáším.