Sobota 1. prosince 1883

Copak tu nedělám z hloupce? Kdo mi vrátí mé nejkrásnější léta utracená… snad nadarmo! Ale na tyto pochyby mého-vulgárního-já je dobrá odpověď — skutečně jsem neměla nic lepšího na práci; kdekoliv jinde, žijíc jako ostatní, bych trpěla příliš mnoho… A pak bych nedosáhla tohoto mravního rozvoje, který mi propůjčuje velmi nepříjemnou nadřazenost… Pro mě. Stendhal aspoň znal jednu či dvě bytosti schopné ho pochopit — zatímco já — to je děsivé; všichni jsou ploší a ti, které jsem považovala za lidi ducha, mi připadají hloupí. Stávám se snad tím, čemu se říká nepochopená bytost? Ne, ale přece… Zdá se mi však, že mám dobré důvody být překvapena a nespokojená, když si o mně myslí věci, jichž nejsem schopna a které by zasáhly mou důstojnost, mou jemnost, ba i mou eleganci… Nuže, například Julian… přijde mu říct, že v den hlasování o cenách (loni v červnu) čekala v davu vzrušená blonďatá dívka, která nenacházela klid, s vlasy rozpuštěnými na větru. A on prý předpokládá, že to byla já! Odvolávám se na kohokoliv! Ale tak! Připadá mi naprosto bláznivé věřit, že bych se nestydila tam jít čekat na výsledek, ukazovat se… Ale to se nedá vyvrátit! Nu, co to dokazuje? Dokazuje to, že Julian, který má přece jen jemnost, mě soudí podle [Začerněná slova: běžných žen] ze svého ateliéru — podle Durandových, Balandardových — a i u těch, zvláště jsou-li to umělkyně… I kdyby člověk šel čekat na hlasování u dveří Salonu nebo v hale (nevím ani kde to je), měl by ostych stát klidně… Zdá se mi, že i kdybych byla nějakou Amélií nebo Durandovou, neznalou vkusu a elegance, nešla bych tam… ze zcela přirozeného pocitu! Nu, to dokazuje, že Julian není člověk ducha… ač jím přece trochu je. Ale to nedokazuje, že jsem nepochopena. Hleďte — Émile Bastien-Lepage mě možná soudí správně (bez postranních úmyslů a bez obdivu) — a kdo ještě? Tony Robert-Fleury také. Co se týče světských lidí… jsem bezúhonná. Vraťme se k lidem inteligentním… Jenže žádné neznám. Kdo jsou ti, s nimiž se vídám často? No, Julian, Tony, jeden Bastien — ostatní mě vídají příliš málo a pak… Opravdu, ten Julian mě nevidí dobře — a přitom není hloupý… Snad je to tím, že je zvyklý na svět bohémy a poznal mě v ateliéru s chováním dítěte, které si vše dovoluje a které bylo… Ale to vše je pryč. A opět inkoust. Canrobertovi mě soudí dobře — a kdo ještě? Alice? Ale to se nepočítá. Bojidar také ne — je hloupý, lhář a zlý. Nuže, nejsem nepochopená (bylo by mi to líto) — jen nikoho neznám… Vidíte někoho, kdo by mě zcela chápal — před kým bych mohla říct vše… kdo by vše pochopil a v jehož slovech bych poznávala své vlastní myšlenky… Nu, má malá — to by byla láska… Snad ano — ale bez toho, abychom zacházeli tak daleko: lidé, kteří by vás prostě soudili inteligentně a s nimiž by se dalo hovořit — to by bylo velmi příjemné… A ty neznám… Jediný byl Julian — a teď ho nacházím čím dál tupším… Je dokonce dráždivý, když začíná ty nekonečné škádlivosti, které míří vedle, hlavně v otázkách umění — nechápe, že vidím jasně a že chci dojít; myslí, že jsem posedlá sama sebou… Koneckonců… Ale celkem vzato je mi stále občas důvěrníkem. Co se týče absolutní rovnosti citů — ta neexistuje, ledaže by člověk byl zamilovaný, pak teprve láska činí divy. Není to ovšem naopak právě tato absolutní rovnost, která zplodí Lásku? Spřízněná duše. Já si myslím, že tento obrazec, jakkoli otřepaný, je velmi přesný. Nu, kde je ta duše? Někdo, o kom by nebylo vidět ani špičku ucha. [Začerněná slova: Dosud jsem ji nezahlédla] u Julese Bastien-Lepageho — ale uvidím-li ho pětkrát nebo šestkrát… jistě ji objevím… Bylo by třeba, aby ani slovo, ani pohled nebyly v rozporu s představou, kterou o něm mám… Nežádám tu nedosažitelnou dokonalost a bytost, která by neměla nic lidského — ale žádám, aby mi její slabosti připadaly jako zajímavé slabosti, jež ji v mých očích nezbourají. Přiměřené snu — ne banálnímu snu o nemožných božstvech — ale prostě, aby mi vše na něm bylo milé… A abych náhle neobjevila nějaký hloupý kout, plochý, nedostatečný, pošetilý, malicherný, falešný nebo ziskuchtivý; jediná taková skvrna, byť sebemenší, stačí vše zničit.

Poznámky

Pozn. překl.: „Le bout de l'oreille" — „špička ucha"; idiomaticky o záblesku skryté vady či pravé povahy, jež náhle prosvitne.