Sobota 1. prosince 1883
Copak tu nedělám z hloupce? Kdo mi vrátí mé nejkrásnější léta utracená… snad nadarmo! Ale na tyto pochyby mého-vulgárního-já je dobrá odpověď — skutečně jsem neměla nic lepšího na práci; kdekoliv jinde, žijíc jako ostatní, bych trpěla příliš mnoho… A pak bych nedosáhla tohoto mravního rozvoje, který mi propůjčuje velmi nepříjemnou nadřazenost… Pro mě. Stendhal aspoň znal jednu či dvě bytosti schopné ho pochopit — zatímco já — to je děsivé; všichni jsou ploší a ti, které jsem považovala za lidi ducha, mi připadají hloupí. Stávám se snad tím, čemu se říká nepochopená bytost? Ne, ale přece… Zdá se mi však, že mám dobré důvody být překvapena a nespokojená, když si o mně myslí věci, jichž nejsem schopna a které by zasáhly mou důstojnost, mou jemnost, ba i mou eleganci… Nuže, například Julian… přijde mu říct, že v den hlasování o cenách (loni v červnu) čekala v davu vzrušená blonďatá dívka, která nenacházela klid, s vlasy rozpuštěnými na větru. A on prý předpokládá, že to byla já! Odvolávám se na kohokoliv! Ale tak! Připadá mi naprosto bláznivé věřit, že bych se nestydila tam jít čekat na výsledek, ukazovat se… Ale to se nedá vyvrátit! Nu, co to dokazuje? Dokazuje to, že Julian, který má přece jen jemnost, mě soudí podle [Začerněná slova: běžných žen] ze svého ateliéru — podle Durandových, Balandardových — a i u těch, zvláště jsou-li to umělkyně… I kdyby člověk šel čekat na hlasování u dveří Salonu nebo v hale (nevím ani kde to je), měl by ostych stát klidně… Zdá se mi, že i kdybych byla nějakou Amélií nebo Durandovou, neznalou vkusu a elegance, nešla bych tam… ze zcela přirozeného pocitu! Nu, to dokazuje, že Julian není člověk ducha… ač jím přece trochu je. Ale to nedokazuje, že jsem nepochopena. Hleďte — Émile Bastien-Lepage mě možná soudí správně (bez postranních úmyslů a bez obdivu) — a kdo ještě? Tony Robert-Fleury také. Co se týče světských lidí… jsem bezúhonná. Vraťme se k lidem inteligentním… Jenže žádné neznám. Kdo jsou ti, s nimiž se vídám často? No, Julian, Tony, jeden Bastien — ostatní mě vídají příliš málo a pak… Opravdu, ten Julian mě nevidí dobře — a přitom není hloupý… Snad je to tím, že je zvyklý na svět bohémy a poznal mě v ateliéru s chováním dítěte, které si vše dovoluje a které bylo… Ale to vše je pryč. A opět inkoust. Canrobertovi mě soudí dobře — a kdo ještě? Alice? Ale to se nepočítá. Bojidar také ne — je hloupý, lhář a zlý. Nuže, nejsem nepochopená (bylo by mi to líto) — jen nikoho neznám… Vidíte někoho, kdo by mě zcela chápal — před kým bych mohla říct vše… kdo by vše pochopil a v jehož slovech bych poznávala své vlastní myšlenky… Nu, má malá — to by byla láska… Snad ano — ale bez toho, abychom zacházeli tak daleko: lidé, kteří by vás prostě soudili inteligentně a s nimiž by se dalo hovořit — to by bylo velmi příjemné… A ty neznám… Jediný byl Julian — a teď ho nacházím čím dál tupším… Je dokonce dráždivý, když začíná ty nekonečné škádlivosti, které míří vedle, hlavně v otázkách umění — nechápe, že vidím jasně a že chci dojít; myslí, že jsem posedlá sama sebou… Koneckonců… Ale celkem vzato je mi stále občas důvěrníkem. Co se týče absolutní rovnosti citů — ta neexistuje, ledaže by člověk byl zamilovaný, pak teprve láska činí divy. Není to ovšem naopak právě tato absolutní rovnost, která zplodí Lásku? Spřízněná duše. Já si myslím, že tento obrazec, jakkoli otřepaný, je velmi přesný. Nu, kde je ta duše? Někdo, o kom by nebylo vidět ani špičku ucha1. [Začerněná slova: Dosud jsem ji nezahlédla] u Julese Bastien-Lepageho — ale uvidím-li ho pětkrát nebo šestkrát… jistě ji objevím… Bylo by třeba, aby ani slovo, ani pohled nebyly v rozporu s představou, kterou o něm mám… Nežádám tu nedosažitelnou dokonalost a bytost, která by neměla nic lidského — ale žádám, aby mi její slabosti připadaly jako zajímavé slabosti, jež ji v mých očích nezbourají. Přiměřené snu — ne banálnímu snu o nemožných božstvech — ale prostě, aby mi vše na něm bylo milé… A abych náhle neobjevila nějaký hloupý kout, plochý, nedostatečný, pošetilý, malicherný, falešný nebo ziskuchtivý; jediná taková skvrna, byť sebemenší, stačí vše zničit.# Samedi 1er décembre 1883 Est-ce que je ne fais pas un métier de dupe ? Qui me rendra mes plus belles années dépensées... peut-être en vain ! Mais il y a une bonne réponse à ces doutes du moi-vulgaire, c'est que j'avais rien de mieux à faire vraiment, partout ailleurs et vivant comme les autres, j'aurais eu trop à souffrir... Et puis je n'aurais pas atteint ce développement moral qui me rend d'une supériorité bien gênante... Pour moi, Stendhal au moins avait connu un ou deux être capables de le comprendre, tandis que moi, c'est effrayant; tout le monde est plat et ceux que je prenais pour des gens d'esprit me paraissent stupides, est-ce que je serais devenue ce qu'on appelle un être incompris ? Non, mais enfin... Il me semble pourtant que j'ai bien raison d'être étonnée et mécontente quand on pense de moi des choses dont je suis incapable et qui atteindraient ma dignité, ma délicatesse, mon élégance même... Enfin lorsque Julian par exemple... on vient lui dire que le jour du vote des récompenses (juin dernier) il y avait dans la foule qui attendait là, une jeune fille blonde très agitée ne tenant pas en place, les cheveux au vent. Et qu'il suppose que c'était moi! J'en appelle à n'importe qui ! Voyons ! Mais il me semble que c'est une chose tout à fait folle de croire que je n'aurai pas honte d'aller attendre là le résultat, me montrer... Mais ça ne se réfute pas ! Eh bien qu'est-ce que ça prouve ? Ça prouve que Julian qui a pourtant de la finesse me juge d'après [Mots noircis: les femmes communes] de son atelier, les Durand, les Balandard, et même chez celles-là surtout quand elles sont artistes... Si même on allait attendre le vote à la porte du Salon ou dans une salle, car je ne sais où c'est, on aurait la pudeur de se tenir tranquille... Il me semble que si même j'étais une Amélie ou une Durand ignorante de la tenue et du chic, je n'y serais pas allée par... un sentiment bien naturel enfin ! Eh bien ça prouve que Julian n'est pas un homme d'esprit... bien qu'il en ait tout de même. Mais ça ne prouve pas que je sois incomprise. Tenez Emile Bastien-Lepage, me juge peut-être juste (sans arrière-pensée et sans admiration) et puis qui encore ? Tony Robert Fleury aussi. Quant aux gens du monde... je suis correcte. Revenons aux gens intelligents... Mais je n'en connais pas. Quels sont ceux que je vois souvent ? Mais Julian, Tony, un Bastien, les autres me voient trop peu et puis... Décidément ce Julian ne me voit pas bien et pourtant il n'est pas bête... Ça tient peut-être à ce qu'il est habitué à un monde bohème et qu'il m'a connue dans son atelier avec des allures d'enfant qui se croit tout permis et qui était... Mais tout ça est passé. Et voilà encore de l'encre. Les Canrobert me jugent bien et qui encore ? Alice ? mais ça ne compte pas. Bojidar non plus, il est bête, menteur et mauvais. Allons, je ne suis pas une incomprise, (C'en serais désolée) seulement je ne connais personne... Voyez-vous quelqu'un qui me comprendrait tout à fait, devant qui je pourrais tout dire... qui comprendrait tout et dans les discours de qui je reconnaîtrais mes pensées... Eh bien ma petite ce serait de l'amour... Peut-être bien, mais sans aller si loin, des gens qui vous jugeraient seulement d'une façon intelligente et avec qui on pourrait causer, ce serait déjà bien agréable... et j'en connais pas... Le seul était Julian et voilà que je le trouve de plus en plus obtus... Il est agaçant même quand il commence ces interminables taquineries qui frappent à côté, surtout dans les questions d'art, il ne comprend pas que je vois clair et que je veux arriver; il me croit entichée de moi... Enfin... Mais en somme il est encore mon confident par intervalles. Pour ce qui est d'une parité absolue de sentiments ça n'existe pas à moins d'être amoureux alors c'est l'amour qui fait des miracles. Pourtant est-ce que ce n'est pas au contraire cette parité absolue qui fait naître l'Amour ? L'âme-sœur. Moi je crois que cette image dont on a abusé est bien juste. Eh bien ou est-elle cette âme ? Quelqu'un dont on ne verrait pas le bout de l'oreille. [Mots noircis: Je ne l'ai pas encore] aperçue chez Jules Bastien-Lepage, mais si je le vois cinq ou six fois... je découvrirai bien... Il faudrait que pas un mot, pas un regard ne fussent en désaccord avec l'idée que je m'en fais... Ce n'est pas que je demande la perfection introuvable et un être qui n'aurait rien d'humain, mais je demande que ses travers me paraissent des travers intéressants et ne le démolissent pas à mes yeux. Conforme au rêve, non pas le rêve banal des divinités impossibles, mais enfin que tout en lui me plaise... Et que je ne découvre pas tout à coup quelque coin stupide ou plat ou insuffisant ou niais, ou mesquin, ou faux, ou intéressé; rien qu'une de ces tâches et même toute petite suffit pour tout détruire.