Pondělí 3. prosince 1883
Tak tedy — jsem inteligentní, připisuju si vtip, pronikavost… Zkrátka veškeré duševní vlastnosti. A jsem spravedlivá. Nu, za těchto podmínek proč se nesoudit sama… To by přece mělo jít, protože vidím jasně — viďte? Jsem opravdu někdo, nebo opravdu budu někdo v umění? Co si o sobě myslím? To jsou hrozné otázky… protože si myslím zle o sobě v porovnání s ideálem, k němuž chci dospět — ale na druhé straně v porovnání s ostatními… Vyjma Bastien atd. a Breslauová… Chtěla bych mít Breslauové techniku, uplatněnou na svůj cit — to by bylo nádherné… Nelze se soudit sama — a navíc… jakmile to není génius… a dosud jsem nic neudělala, co by mi mohlo poskytnout definitivní soud, ani o mně samé. Svaté ženy, nebo Nausikaa, nebo Ariadna, nebo Jaro — kdo ví, jestli mi jedna z těchto věcí nedá říct, že… A pak bych přesto dál pracovala… Vždy tu je ta myšlenka: pokud mi veřejnost uvěří talent — co na tom záleží, že já si ho nedávám. [Začerněná slova: Veřejnost se mýlí… pak] je-li to v můj prospěch… Nerozčarujme ji — a ona by mi ani nevěřila. Ano, tak je možné mít strašlivé přesvědčení, že člověk nemá žádný génius, a utěšovat se v naději, že mu ho svět připíše. Ale lze se nesprávně soudit?… Vždy jsem beznadějná před tím, co dělám — pokaždé, když je to hotovo, chci vše začít znova; vše nacházím špatným, protože stále srovnávám s tím, čím by to chtělo být… Ale okolí těší — vidí se lidi, kteří dělají hůře a přesto je obdivují… Tak tedy… A pak to záleží na chvílích… Celkem vzato si v hloubi duše jako umělkyně nemyslím o sobě příliš mnoho — raději to říkám (v naději, že se mýlím). Kdybych se totiž přesvědčila, že mám génia, [Začerněná slova: nebudu si nikdy stěžovat] na nic… Ale to slovo génius je tak ohromné, že se směji, píšu-li je o sobě sama, abych řekla, že ho postrádám! Kdybych mu věřila, byla bych šílená. Nu, jsem přesvědčena, že ho nemám… Bylo těžké to přiznat… A kdo ho pak má? Gounod, Verdi, Bastien (?), Michelangelo, Balzac, Dumas, Hugo, Rubens, Rembrandt, Beethoven, Chopin, Millet — ale ti jsou mrtví. Bastienovi ho nikdo nepřiznává. Tedy? Koneckonců? Nu, nevěřím, že ho mám — ale doufám, že mi ho svět připíše. A jako nejhorší řešení bych se spokojila se slávou jako Jules, nebo jako Carolus1, nebo jako někdo z těch.# Lundi 3 décembre 1883 Voyons, je suis intelligente, je me donne de l'esprit, de la pénétration... Enfin toutes les qualités cérébrales. Et je suis juste. Eh bien dans ces conditions pourquoi ne pas se juger soi-même... Ça doit pouvoir se faire, puisque je vois clair, voyons ? Suis-je vraiment quelqu'un ou vais-je vraiment être quelqu'un en art ? Qu'est-ce que je pense de moi ? Ça c'est des questions terribles... parce que je pense du mal de moi par rapport à l'idéal auquel je voudrais atteindre mais d'un autre côté en comparaison des autres... Sauf Bastien etc. et Breslau... Je voudrais avoir le mécanisme de Breslau, appliqué à mon sentiment, ce serait superbe... On ne peut pas se juger et puis... dès que ce n'est pas du génie... et je n'ai encore rien fait qui puisse me faire définitivement juger même par moi. Les Saintes femmes ou Nausicaa, ou Ariadne, ou le Printemps qui sait si une de ces choses me fera pas dire que... et puis je continuerais de travailler quand même... Il y a toujours cette pensée: pourvu que le public me croit du talent, qu'importe si moi je ne m'en donne pas. [Mots noircis: Le public se trompe... puis] si c'est à mon profit... Ne le détrompons-pas, et il ne me croirait pas. Oui, ainsi, on peut avoir l'horrible conviction qu'on n'a aucun génie pour se consoler en espérant que le monde vous en croira. Mais peut-on se mal juger ?... Ainsi je suis désespérée devant ce que je fais, chaque fois que c'est fini je veux tout recommencer, je trouve tout mauvais parce que je compare toujours avec ce que je voudrais que cela fût... Mais ce qui entoure, console, on voit des gens qui font pis et qu'on admire... Alors... Et puis ça dépend des moments... En somme au fond je ne pense pas grand chose de moi-artiste, j'aime mieux le dire (dans l'espoir de me tromper). D'abord si je me croyais du génie [Mots noircis: je ne me plaindrai jamais] de rien... Mais ce mot génie est si formidable que je ris en l'écrivant à propos de moi-même pour dire que j'en manque !... Si je m'en croyais, je serais folle. Enfin je suis convaincue que je n'en ai pas... Ça a été dur à avouer... Et puis qui donc en a ? Gounod, Verdi, Bastien, (?), Michel-Ange, Balzac, Dumas, Hugo, Rubens, Rembrandt, Bethoveen, Chopin, Millet, mais ils sont morts. Personne n'en accorde à Bastien. Donc ? Enfin ? Eh bien je ne crois pas que j'en aie, mais j'espère que le monde m'en croira. Et comme pis-aller je me contenterais d'une gloire à la Jules, ou à la Carolus, ou à un de ceux-là.