Úterý 20. listopadu 1883

Miluje mě? Ptá se na to člověk knihy — otevře náhodnou stránku, 3. nebo 4. nebo 20. řádek na pravé straně… A když orákulum odpoví příznivě, věří se mu. Je to hloupé?
Po té velké krůtě Léonii, která mluví o svých strastech s tak klidným výrazem, jdu za tím velkým troubou Gabrielem.
Dělá vše, co může… ale to nezabere.
Nudí mě ta zlatá průměrnost — žádný zájem, co mu mám říct a k čemu? Je tak dobrý, jak jen lze — je to to nejlepší ve svém druhu, dokonce má, myslím, srdce. Koneckonců… Ale pro mě to neexistuje — a dodávám: bohužel.
Ach! Být hloupá! Být krásná a hloupá — to bych přála své dceři.
Krásná a hloupá — a k tomu pár zásad, aby se nezkazila.
Chtěla bych vědět, zdali tento deník vyvolává dojem skutečně vynikající bytosti — bytosti, která by měla právo mluvit tak, jak mluvím já, která ve společnosti nasazuje laskavý a ochranitelský tón a kterou trápí hlouposti, jež je nucena poslouchat… ???
Hledám přirovnání mezi muži, kteří neexistují, a ostatními… Dvě lahve navenek stejné — člověk je zváží; jedna je těžká, druhá lehká… A o to právě jde, o to překvapení, které pocítí ruka, jež rozdíl ve váze nečekala — chápete. Vezme se ta lehčí, zatočí se s ní a vyhodí se z okna…
Dnes večer jdeme na Neviditelné — je to spousta věcí, na které se díváte obrovským mikroskopem.
Jen rodina a Géry. Ten mladý muž se mě snaží ohromit tím, že sedí za mnou v tom temném divadle, v hloubi temné lóže, a protože se často nakláním, abych lépe viděla, manévruje tak, aby se svýma tlapama, nosem nebo ramenem dotkl mých zad. A protože jsem schválně posunula ruku před jeho obličej, políbil mi ji. Řekla jsem mu tedy, že ho štípnu, nebude-li se chovat klidně. Dokonce — zatímco mi dýchal na šíji — svými diplomatickými ústy lehce zavadil o látku živůtku na mém rameni. Tvářila jsem se, že nic necítím. Jsme dobří kamarádi… A aby si nemyslel příliš mnoho… říkám před všemi v kočáře, že ten Géry byl celou dobu za mnou a že jsem se nemohla ani pohnout, aniž bych narazila na jeho osobu, a že jsem mu dala dokonce ránu pěstí — což je pravda.
A zatímco nám ukazovali kousek sýra s tvory velkými jako králíci a v lóži byla hluboká tma a ten roztomilý hoch cítil, že se mu snad nedostatečně vyhýbám — a přitom jsem se mu dál dost nevyhýbala — otočila jsem se k tomuto velkému svůdníkovi s pohledem a grimasou, jež jasně říkaly: víš, chlapče, ty pro mě neexistuješ.
Inspiruje mě k rozhovorům, jaké vedou dívky z La Vie Parisienne — mám chuť ukázat se tomuto mladému nápadníkovi jako lehkomyslná, ba i zhýralá.
Hleďte, na čem závisí štěstí… Je to vysoký tmavovlasý diplomat — dejte na jeho místo malého blonďatého malíře… jaká změna.
Ale s malým blonďatým malířem… co jsem právě napsala, nic neznamená — s tím druhým by to tak nebylo. To spolu nijak nesouvisí.
Kateřina II., má drahá Kateřina II. Na pět minut — ani to ne.

Poznámky

Bibliomancie — věštebná praxe, při níž se hledá rada v náhodně otevřené knize a v prvním přečteném úryvku. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „aurea mediocritas“ – Horatiova „zlatá střední cesta“ (Ódy II,10); Marie to vztahuje na muže příjemné průměrnosti. ↩
„La Vie Parisienne“ — satirický ilustrovaný časopis proslulý dráždivým humorem a obrázky z pařížského společenského života. ↩