Středa 21. listopadu 1883

Zarytě maluji obraz — předělávám ruce, kousky — a proto se o tom přestávám zmiňovat… protože je to práce, čas, a pořád je to tentýž obraz. Někdo, kdo mě neviděl dva měsíce, se zeptá, co jsem udělala. Co mu mohu ukázat? Velkou krajinu, Bojidara, náčrt a ženskou hlavu — to je vše — a v tom ve všem nic… Naštěstí mám jednu myšlenku… A věřte mi, chcete-li, ale v některých chvílích se považuji za zamilovanou… Do jednoho velkého umělce. [Napříč: Nu, ne.] Nu, ne! Pak tedy nevím, co to je. Je to mrzutost, že nemaluji lépe než takto. To je pravda.