Sobota 17. listopadu 1883

A jsem zase v Paříži, abych zítra předělala kousek obrazu. Před několika dny jsem si pořídila nádherné varhany. Rodina si myslí, že ta hračka je trochu drahá, ale neříká mi to — a já jim za to jsem vděčná. Snad jsem udělala chybu, že jsem to koupila… Dalo se bez toho obejít… Je pravda, že je to nevýslovně krásné, ale… budu na ně hrát s duší… Ve čtyřiadvaceti letech a jedenácti dvanáctinách¹ to není divné. Jouy, venkov, dává velmi živě pocítit krásu Bastienových obrazů. Je to velký umělec. Pařížané ho milovat nemohou — ale kdyby si jen dali tu práci podívat se na venkov, tak velký, tak prostý, tak krásný, tak poetický… Každý stéblo trávy… Stromy, země, pohledy žen, jež procházejí, postoje dětí, chůze starců, barva jejich šatů splývají s krajinou… Ale člověk je v každém okamžiku v pokušení zvolat: Bastien-Lepage! A jak jsou ubozí ti, kdo ho napodobují — kdo malují ledajaké sedláky, dřevorubky nebo sběračky salátu! Ti, kdo vidí vše, jen ne to, co se nevidí; co se cítí a co jediný on pochopil — s Milletem, dodávám Milleta z důvěry a pro ostatní. Milletovy figury se nevyrovnají Bastienovi — [Začerněné slovo] a Bastienovy krajiny se vyrovnají Milletovým; Bastien tedy převyšuje. Říká se, že jeho pozadí jsou plochá… Také mě to někdy tak připadá… ale… To jindy. Jouy mě nutí psát — pokaždé odtud přivážím listy papíru… Kdy z toho udělám knihu…