Pátek 16. listopadu 1883

Jsem v Jouy malovat krajinu. Ale prší a je takový mráz, že zůstávám schoulená u ohně — poté, co jsem se pokusila vyrazit. Claire, já, pokojské, zásoby, plátna, kočár — vše se vrátilo promočené a prochladlé. A nyní mám po ruce studii o Chopinovi a Lisztovi — ejhle Paganini. Ejhle muži, kteří uchvátili svůj svět. Ejhle umělci, jimž vévodkyně líbaly ruce — umělci, velcí páni, umělci-bohové. Tak se mi to líbí. Wagner jím byl. Zatímco… Nu, malá moje, vy jste citlivá jen na ty světské, hlučné a chic slávy? Nikoli — ale žádám, aby je génius provázel; génius musí užívat všech hudeb, všech kadidel, všech květů života — [Začerněná slova: povznesen] tolika zbožňováními nabývá v mých očích svého pravého vzezření, a teprve tehdy mě může zcela ovládnout. Ovládnout — nač? Ach! Bože můj, nechte mě nezávislou, nechte mě pracovat — a místo toho, aby ze mě byla světská dáma ležící u nohou geniálního muže, dejte, abych se já sama stala pravou hvězdou. Zatím tato budoucí hvězda hraje chemin de fer¹ s maršálem² a dnes večer prohraje dvacet pět centimů a včera dva sous. Ano… Nejsem rozumná — nemám hledat Chopiny a Liszty, mám být sama sebou.