Úterý 13. listopadu 1883

Večeře: Gaviniová, Géryovi, Julian, Bojidar, Safonoff, Ekarque, princezna, Villevieille.
Nebyla jsem příliš hezká, nebavila jsem se… I přes Gabriela, který je milý a má velmi něžné oči. Ale abych to zakryla, volím nesouvislý, poskakující způsob hovoru, který ničí veškeré kouzlo a jenž Gabriela pravděpodobně popudil.
Řeknu vám, že kolem půlnoci se mi líbil celkem dost… A k tomu dovolte mi nemravnou úvahu… Co kdybych se mýlila, přesvědčena, že jsem čistá, ctnostná a žena-jedné-lásky? Vždy jsem s hrůzou hleděla na nezřízenost a ptala jsem se — a ptám se — jak se ženy nestydí být lehkovážné… Muži jimi přece musí pořádně pohrdat. Zejména proto mi to připadá nemožné — jinak… Jinak… Říkám tedy, že se snad mýlím a že jsem naopak snad předurčena k… Velké rozmanitosti v mých… Citech.
Gabriel na mě hledí jako na nejposměvačnější kus ledu v Evropě… a má velmi vysoké mínění o mých zásadách… Protože musím říct, že od chvíle, kdy vidím, že to není nic mlčky předpokládaného ani dohodnutého, tu a tam hodím nějakou aristokratickou prudérii, upjatou a nevinnou. Uvádím ho do rozpaků svou hlubokou a opravdovou lhostejností… Ale snažím se být koketní. Koneckonců kolem půlnoci jsem ho nijak nenáviděla — a zde přichází má nemravná úvaha… Jak si vysvětlíte, že kolem takové hodiny, po večeru stráveném s lidmi v hovoru, má člověk chuť nebo je nakloněn špatně se chovat… Ne přímo, ale předpokládejme, že by to bylo slušné, nebo prostě že by se o tom nikdo nikdy nedozvěděl a ten muž by na to zapomněl.
Nu, předpokládejme to — a je zřejmé, že v takovém případě… jak si připustit možnost takových věcí a neodvažovat se je napsat? Napsat co? Vůbec nevím, jak daleko by to šlo.
Nechala bych se políbit — to je vše — opřela bych se o rameno Gabriela, který by byl skutečně do mě zamilován (nezbytná podmínka), a to je vše. A to záleží na hodině, na únavě, na nákaze citu, který člověk vzbuzuje, pokud ho vzbuzuje… Mám snad věřit kvůli takovým hloupůstkám, že jsem nakloněna stát se jakousi Kateřinou II.? A co kdyby? A mé velké city pak?! Ach! Nevzdávám se jich, jen zaznamenávám dojmy.
na okraji
Hodinu poté, co jsem to napsala, to už nepřipouštím.
A Jules Bastien-Lepage?
Dopouštím se tedy dnes večer nevěry vůči němu? Ach! Nikoli.
Přesto bych chtěla vědět, co si malý Géry myslí… Kdybych aspoň nevypadala vždycky, jako bych si ze všech tropila posměch… Jenže já tak vypadám — a to ho mate… Jinak je dobře nakloněn, ó, to ano!
Koneckonců… usnu a budu myslet na… kohokoli…
Na svou budoucí slávu…
Kdybych se kdy stala osobou… nestálou — bylo by to z laskavosti… Abych neublížila odmítnutím. Vypadá to jako komická karikatura — a přitom je to, bylo by to, bylo by bývalo velmi pravdivé.
Dost, říkám si samé hrůzy, urážím sama sebe.
Bože, dej, aby byl Bastien do mě zamilovaný!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „sine qua non“. ↩
Kateřina II. (1729–1796) — ruská carevna, proslulá svým mimořádným intelektem a četnými milenci. ↩