Neděle 28. října 1883

Zuřím, že nemám nic rozdělaného. Říkám si: pojeďme do Fontainebleau — a pak: za jakým účelem, vždyť mohu najít hned blízko zalesněné místo, kam mohu každé ráno jezdit fiakrem, nebo proč nejít malovat mlhu na Seině. Nebo…
Koneckonců nic jasně nevidím a nevím, co chci!
A proč nejet do Arcachonu? Který připomíná Orient a kde bych mohla malovat Svaté ženy? A přitom stejně mnoho studií jako jinde. A sochařství? Budu-li cestovat, socha nevznikne. To je opravdu…
Co se týče Bastiena, na toho už nemyslím.
Abych zlomila tyto… nerozhodnosti, budu malovat mlhu na Seině z loďky. To mi dělá dobře.
Vstávám v jednu v noci, abych mohla zapsat, že mám konečně chuť malovat. Trápilo mě právě to, že jsem neměla chuť vůbec na nic.
Je to jako plamen, který stoupá, stoupá; jako náhlý pohled na toho, koho milujeme; pohnutí, teplo, radost.
Sama pro sebe se červenám.
Mám chuť malovat les s plápolajícími podzimními listy, ty nádherné říjnové tóny, a v nich jednu dvě postavy. V Bastienově Otci Jacquesovi byl les — pokud si pamatuji — příliš daleko v podzimu, byl opadaný a trochu šedý. Já bych chtěla rudě, zlatě, zeleně…
A přesto to ještě nebude ten obraz, kde budu já. Jedině Svaté ženy mě neustále pronásledují… a já se k nim neodvažuji přistoupit, doslova se neodvažuji…
Uvidíme… Dejme měsíc do Fontainebleau, listopad, prosinec v Arcachonu…
Zbyl by mi leden, únor a březen na sochu… To by nešlo… A přece by bylo třeba…
Pojďme spát.