Středa 24. října 1883

U mě je všechno v představivosti — sledujte ten pochod… Vidím Bastien-Lepageho a myslím, že se mi líbí (při poslední návštěvě) — nazítří to přejde.
O několik dní později si řeknu: no tak, a Jules — na toho už tedy nemyslím? Vůbec ne.
Ještě pár dní a znovu: co kdybych na něj myslela, jen tak, pro nic za nic — tak tedy mysleme. A myslím, a šlo to, šlo, šlo, a už jsem s tím pánem důvěrná, důvěrná, velmi důvěrná, myslím na něj každou minutu, až mě to unavuje, málem znechucuje. A teď ten pán, ten cizí člověk… Koneckonců jsem tak trochu překvapena, že skutečnost nesouhlasí se snem, a… rozmrzena…
Uvidím-li ho, bude mi trapně, protože nebudu vědět, co říci bytosti, která mě neopustila ani na vteřinu po celé týdny, a přitom je sotva jen prostý známý, který by byl velmi překvapen, kdyby se mu řeklo…
na okraji
Ale to jsou přece prostě Stendhalovy krystalizace, ty proslulé krystalizace.
Ale kdybych na něj nemyslela, na koho pak?
Neboť, pravím vám, vždycky potřebuji něco, cokoli, pro příběhy, které si tiše vyprávím, abych večer usnula. Nemá to jiný význam a není to jako když se někdo vnucuje myšlenkám — totiž jako skutečná láska.
Jenže hle, připadá mi, že ten architekt mi měl přece psát, nebo přijít, je-li v Paříži… Lidé, na které tak často myslím, a kteří se bez mě obejdou s takovou lehkostí… Koneckonců.
Jsou to nevděčníci.
Dnes večer máme k večeři barona Claysta z Petrohradu; přinesl nám cukrovinky od baronky Derschauové, která není jiná než paní Markevitchová, o níž jsem v Nice roku 1873 a 74 tak často psala. Říkala jsem jí Solominka, čili stéblo slámy — byla strašlivě vychrtlá.
Teď je znovu vdaná, šťastná, přibrala; viděla mámu v Petrohradě a píše mi dojemný dopis plný vzpomínek, přátelství a obdivu — dává okázale najevo, že mě bezmezně obdivuje, a tak jsem se pokoušela být v přítomnosti toho pána co nejokouzlivější. Možná jsem se mu nezamlouvala, ale byla jsem tak půvabná, jak jen dovedu, a duchaplná, a on se zdál unesen vším, co jsem říkala.
Byl tam také Saint-Amand a Karageorgevitchové; princezna přichází skoro každý den hrát karty s tetou.
Ach! Vy si myslíte, že se bojím Julese Bastien-Lepageho? Že snad budu v jeho přítomnosti rozpačitá? Nechte ho přijít a uvidíte. Uvidíte, že zůstane malým chlapcem a že budu naprosto lhostejná k jeho slávě. Ach! Vy si myslíte, že budu pořád hloupá? To tedy uvidíte.
Pane, kéž by přišel, zatímco jsem v tomto rozpoložení! Přesto v tom vytrvám i za měsíc, a vždycky. Je třeba setřást tu ochablost. Ať přijde, a uvidíte — budu zcela ve svém živlu.

Poznámky

Stendhalova teorie z díla O lásce (De l’Amour, 1822): proces, jímž zamilovaný v duchu obdařuje milovanou bytost smyšlenými dokonalostmi, podobně jako se na holé větvi usazují solné krystaly. ↩
Pozn. překl.: „Solominka“ — rusky „stéblo slámy“; Mariina přezdívka pro paní Markevitchovou v letech 1873–1874. ↩