❦
Sobota 20. října 1883
Kdybych měla šestnáct let, dalo by se říci, že jsou to první dívčí melancholie, nebo jiná klišé v tomto duchu.Samedi 20 octobre 1883 Si j’avais seize ans, on pourrait dire que ce sont les premières mélancolies de la jeune fille, ou une phrase consacrée dans ce genre.
Ale v mém věku a ještě k tomu… To není ono. Měla jsem odjet, jet kamkoliv — protože já jsem… jako by na mě někdo uvrhl kouzlo…
Mais à mon âge et puis... Ce n’est pas ça. Il aurait fallu partir, aller n’importe ou car je suis... comme si on m’avait jeté un sort...
A v té souvislosti prosím milí a laskaví Francouzi, nikdy mě nenazývejte orientálkou, pověrčivou, Slovankou a čímkoliv jiným, co si obvykle říkáte, když cizinky nejsou jako vy — mluvím-li o zlém kouzlu nebo jiných bájích, je to proto, že mi to přijde malebné, nebo legrační, nebo barvité; a kdybych se narodila na Montmartru a jmenovala se Marie Durandová nebo Irma Pitauchardová, bylo by to stejné.
Et à ce propos, veuillez chers et aimables français ne jamais me traiter d’orientale, de superstitieuse, de slave et de tout ce que vous dites en général lorsque les étrangères ne sont pas comme vous, si je parle de mauvais sort ou d’autres fantaisies, c’est que cela me paraît ou pittoresque ou drôle ou coloré et je serais née à Montmartre et m’appellerais Marie Durand ou Irma Pitauchard que ce serait la même chose.
Tak… je řečeno. Poslyšte — jednou se hovořilo o panu Appletcheïeffovi před paní Randouinovou a generálem Cambrielem; máma řekla, že Appletcheïeff o nás mluví špatně.
Ainsi... c’est dit. Tenez un jour on causait de M. Appletcheïeff devant Mme Randouin et le général Cambriel, maman dit qu’Appletcheïeff dit du mal de nous.
„A právě proto,“ pravím já, „ho při každém setkání zahrnuji zdvořilostmi; je to zábavné, a koneckonců — říká hrůzy, já se mu pomstím tím, že se mu směji… Kdyby bylo možno lidi zabíjet… neříkám… ale protože se to nedělá… vysmívám se mu.“
— Et c’est pour cela, ai-je dit, moi, que je le comble de politesses chaque fois que je le rencontre; c’est amusant et puis en somme, il dit des horreurs je me venge en m’en moquant... Si l’on pouvait tuer les gens... je ne dis pas... mais puisque ça ne se fait pas... je m’en moque.
„Pohleďte na tu orientálku, orientálku!“ řekl generál paní Randouinové, a paní Randouinová mu odvětila: „Ano, ano, to obočí…“
— Voyez-vous l’orientale, l’orientale dit le général à Mme Randouin, et madame de lui répondre oui, oui, des sourcils...
Chtěla jsem prostě říct něco pikantního, snad jsem se mýlila, ale v každém případě jsem se vůbec neřídila rasovými pudy, vražednými úmysly ani jinými pekelnými stroji melodramatu. Je možné, že moje francouzština není francouzská — kdybych se hlídala, mohla bych psát zcela správně, ale dopřávám si používat jazyk fantazijní, obrazný, toulavý — slova, která mi přijdou výrazná, a obraty, jejichž nesprávnost cítím, ale zdá se mi, že jisté nesouvislé myšlenky vyžadují dokonalou naivitu vyjádření.
Je croyais simplement dire une chose piquante, j’avais peut-être tort, mais enfin je n’obéissais pas du tout à des instincts de race, à des idées homicides ou autres machines infernales de mélodrame. Il est possible que mon français ne soit pas français, si je m’observais je pourrais écrire des choses très correctes mais je me laisse à employer un langage de fantaisie, imagé, vagabond, enfin des mots qui me semblent expressifs et des tournures de phrases dont je sens l’incorrection mais il me semble que certaines pensées incohérentes demandent une parfaite naïveté d’expression.
Ale jsem daleko od… od svého černého smutku… Není to jako když si říkáme: jsem nešťastná z té či oné příčiny. Nevidím, co mě trápí… Je zřejmé, že kdybych se uzdravila, zbláznila bych se radostí — ale netrpím tím, že jsem… nemocná. Jsem smířena s tímto neštěstím… Ó Bože, když jsem se s ním smířila, když přijímám život s tou obrovskou černou skvrnou, nezhoršuj ji.
Mais je suis loin de... de ma noire tristesse... Ce n’est pas comme quand on se dit: je suis malheureuse à cause de telle ou telle chose. Je ne vois pas ce qui m’afflige... Il est évident que si j’étais guérie je serais folle de joie, mais ce n’est pas d’être... malade que je souffre. Je suis résignée à ce malheur... ô mon Dieu, puisque j’y suis résignée, puisque j’accepte la vie avec cette immense tache noire, ne l’aggravez pas.
Buď milosrdný.
Soyez miséricordieux.
Pracovala jsem do deseti hodin; když scházím dolů, nacházím starého Gaviniho, jak hraje s princeznou piket, a paní Gaviniovou s Bojidarem. Denis a Adeline odcházejí, Karageorgevitchové zůstávají na večeři a přijde ještě mladý Marinovitch — říkám mladý, abych ho odlišila od jeho otce.
J’ai travaillé jusqu’à dix heures, en descendant je trouve le père Gavini jouant au piquet avec la princesse, et la mère Gavini avec Bojidar. Denis et Adeline s’en vont, les Karageorgevitch restent dîner et il vient encore le jeune Marinovitch, je dis le jeune pour le distinguer de son père.
Velmi se mluví o sňatku mezi Dinou a ním, jenomže tito lidé si představují, že Dina je velmi bohatá, takže… Z toho asi nic nebude; jinak by to šlo — je mu třicet tři, je sekretářem velvyslanectví, je velmi vhodný a ona se mu zdá roztomilá.
Il est très question d’un mariage entre Dina et lui, seulement ces gens s’imaginent que Dina est très riche, alors... Ça pourra ne pas se faire autrement ça irait, il a trente-trois ans, il est secrétaire d’ambassade, il est très bien et il la trouve charmante.
Co ještě řeknu? Že jsem smutná a že koneckonců se může stát cokoliv — chci se předem smířit s tím nejnepříjemnějším, co si dovedu představit… že si Bastien-Lepage vezme Mackayovou… Jak si to vysvětlíte? Tenhle člověk mi byl představen a já se ještě před setkáním s ním dozvídám… že je milencem té ženy a že si ji vezme; to by mě tedy nemělo vůbec trápit, a přesto bych se cítila dotčena jako osobní urážkou, kdyby k tomu došlo. Vždyť jsem věděla, že si ji má vzít (?), ještě než jsem ho poznala. A teď… Protože jsem si nepomyslila, myslím, že… Koneckonců. Co? Jestliže, poté co se mi dvořil nebo jen poté, co mě poznal, byl sám volný.
Qu’est-ce que je dirai à présent, encore ? Que je suis triste et que enfin il peut arriver n’importe quoi, je veux d’avance me résigner à ce que je puis rêver de plus désagréable... que Bastien-Lepage épouse Mackay... Comment expliquez-vous ça ? Voilà un homme qu’on me présente et j’apprends avant même de le voir... qu’il est l’amant de cette femme et qu’il va l’épouser; cela devrait donc ne rien me faire et pourtant je serais vexée comme d’une offense personnelle si cela arrivait. Enfin, je savais qu’il devait l’épouser (?) avant de le connaître. Et voilà que... Car je n’ai pas pensé j’imagine que... Enfin. Quoi ? Si, après m’avoir fait la cour ou seulement après m’avoir connue étant, lui, disponible.
Kdyby se byl připoutal ke Stéphanii poté, co se mi dvořil, nebo alespoň poté, co mi byl představen, bylo by moje znepokojení pochopitelné…
S’il s’était attaché à Stéphanie après m’avoir fait la cour ou seulement après m’avoir été présenté, on comprendrait mon inquiétude...
Ale poznala jsem ho… jako vázaného — jak jen jsem silou představivosti dospěla k tomu, hledět na něj jako na svobodného, a pak se mrzet z toho, že není? Naštěstí to vše není vážné.
Mais je l’ai connu... engagé, par quel travail d’imagination en suis-je donc arrivée à le regarder... comme libre et ensuite à être vexée de ce qu’il ne le soit pas ? Heureusement tout cela n’est pas sérieux.