Sobota 20. října 1883

Kdybych měla šestnáct let, dalo by se říci, že jsou to první dívčí melancholie, nebo jiná klišé v tomto duchu.
Ale v mém věku a ještě k tomu… To není ono. Měla jsem odjet, jet kamkoliv — protože já jsem… jako by na mě někdo uvrhl kouzlo…
A v té souvislosti prosím milí a laskaví Francouzi, nikdy mě nenazývejte orientálkou, pověrčivou, Slovankou a čímkoliv jiným, co si obvykle říkáte, když cizinky nejsou jako vy — mluvím-li o zlém kouzlu nebo jiných bájích, je to proto, že mi to přijde malebné, nebo legrační, nebo barvité; a kdybych se narodila na Montmartru a jmenovala se Marie Durandová nebo Irma Pitauchardová, bylo by to stejné.
Tak… je řečeno. Poslyšte — jednou se hovořilo o panu Appletcheïeffovi před paní Randouinovou a generálem Cambrielem; máma řekla, že Appletcheïeff o nás mluví špatně.
„A právě proto,“ pravím já, „ho při každém setkání zahrnuji zdvořilostmi; je to zábavné, a koneckonců — říká hrůzy, já se mu pomstím tím, že se mu směji… Kdyby bylo možno lidi zabíjet… neříkám… ale protože se to nedělá… vysmívám se mu.“
„Pohleďte na tu orientálku, orientálku!“ řekl generál paní Randouinové, a paní Randouinová mu odvětila: „Ano, ano, to obočí…“
Chtěla jsem prostě říct něco pikantního, snad jsem se mýlila, ale v každém případě jsem se vůbec neřídila rasovými pudy, vražednými úmysly ani jinými pekelnými stroji melodramatu. Je možné, že moje francouzština není francouzská — kdybych se hlídala, mohla bych psát zcela správně, ale dopřávám si používat jazyk fantazijní, obrazný, toulavý — slova, která mi přijdou výrazná, a obraty, jejichž nesprávnost cítím, ale zdá se mi, že jisté nesouvislé myšlenky vyžadují dokonalou naivitu vyjádření.
Ale jsem daleko od… od svého černého smutku… Není to jako když si říkáme: jsem nešťastná z té či oné příčiny. Nevidím, co mě trápí… Je zřejmé, že kdybych se uzdravila, zbláznila bych se radostí — ale netrpím tím, že jsem… nemocná. Jsem smířena s tímto neštěstím… Ó Bože, když jsem se s ním smířila, když přijímám život s tou obrovskou černou skvrnou, nezhoršuj ji.
Buď milosrdný.
Pracovala jsem do deseti hodin; když scházím dolů, nacházím starého Gaviniho, jak hraje s princeznou piket, a paní Gaviniovou s Bojidarem. Denis a Adeline odcházejí, Karageorgevitchové zůstávají na večeři a přijde ještě mladý Marinovitch — říkám mladý, abych ho odlišila od jeho otce.
Velmi se mluví o sňatku mezi Dinou a ním, jenomže tito lidé si představují, že Dina je velmi bohatá, takže… Z toho asi nic nebude; jinak by to šlo — je mu třicet tři, je sekretářem velvyslanectví, je velmi vhodný a ona se mu zdá roztomilá.
Co ještě řeknu? Že jsem smutná a že koneckonců se může stát cokoliv — chci se předem smířit s tím nejnepříjemnějším, co si dovedu představit… že si Bastien-Lepage vezme Mackayovou… Jak si to vysvětlíte? Tenhle člověk mi byl představen a já se ještě před setkáním s ním dozvídám… že je milencem té ženy a že si ji vezme; to by mě tedy nemělo vůbec trápit, a přesto bych se cítila dotčena jako osobní urážkou, kdyby k tomu došlo. Vždyť jsem věděla, že si ji má vzít (?), ještě než jsem ho poznala. A teď… Protože jsem si nepomyslila, myslím, že… Koneckonců. Co? Jestliže, poté co se mi dvořil nebo jen poté, co mě poznal, byl sám volný.
Kdyby se byl připoutal ke Stéphanii poté, co se mi dvořil, nebo alespoň poté, co mi byl představen, bylo by moje znepokojení pochopitelné…
Ale poznala jsem ho… jako vázaného — jak jen jsem silou představivosti dospěla k tomu, hledět na něj jako na svobodného, a pak se mrzet z toho, že není? Naštěstí to vše není vážné.