Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 11. října 1883

Zapomněla jsem poznamenat příjezd mého strýce Vladimíra — přijel, aby vzal svého bratra Jiřího s sebou a pokusil se tím zachránit jeho majetek — a snad z toho trochu vytěžit. Ostatně to bude vždy lepší, než vidět vše vyrabováno cizinci. Pokud se to podaří, Dina může jednoho dne dědit — a my se zbavíme toho hrozného člověka, který nám otravuje Paříž.
Místo [přeškrtáno: cigarety] bude Bojidar držet mezi prsty větvičku lichořeřišnice, kterou si utrhne z balkonu.
Včera jsme šly navštívit Gaviniovy, kteří chtějí, abych se vdala — za Alexise.
Ztratili naději, že učiním štěstím nějakého půvabného Francouzíčka — no tak tedy Karađorđevič — ale vdejte se.
— Ale když se stanete pretendentkou — přestanete malovat?
Ale vůbec ne — rumunská královna maluje i píše.
Dokonce jsem jim ukázala podrobnosti o královniných dílech. To je jediný způsob, jak jim dát přijmout [soustavné] malování. Jsou hloupí! Ale všichni jsou.
Ach! Jaká bída.
Jsem tedy opravdu tak nadřazena všem těmto lidem?...
Ostatně co na tom — nudí mě.
Jestliže Bastien nakonec vezme Mackayovou, bude to velký smutek — avšak smutek myšlený.
Seznámila jsem se s ním před dvaceti měsíci — myslím v únoru 1882; tehdy byl v prvním roce s Mackayovou — trvá to tedy téměř tři roky.
Ostatně — stále ji zbožňuje, to je dráždivé. Ostatně — proč by ji už nemiloval? Jsem to já, kdo je hloupá — přát si být milována zrovna od pána, o němž vím, že je velmi zamilován jinde.
Ostatně... Bůh je spravedlivý — teď začínám věřit, že Bůh je spravedlivý. Dělala jsem si hříčku ze svého smutku — hříčku dokonce z posílání parte — Bojidar tu byl a smáli jsme se, po třicáté se ptajíce, zda adresa Bastien-Lepagova je v seznamu.
A teď jeho dědeček zemřel — je pravděpodobně velmi zarmoucen a nemyslí na oficiální oznámení — nebo jsme zapomenuty. To vše je velmi spravedlivé.
Budu se snažit být do budoucna lepší. Bůh je spravedlivý.
Proč se líbíme spíše lhostejným než těm, které milujeme.
Protože lhostejnými vládneme — nebojíme se, že se jim znelíbíme — je nám jedno, ztratíme-li je; kdežto s těmi druhými se staneme bázlivými, ztrácíme jistotu, jsme v rozpacích, ztrácíme svůj lesk, svou sílu — ten malý sebejistý výraz, jenž je jako zdraví a mládí naší bytosti. Ostatně se líbíme skoro vždy náhodou — líbíme se, když na to nemyslíme. A lhostejní jsou vždy vašimi sluhy... Nu — věřím-li, že to je pravda, nezbývá než se přimět jednat se všemi tak, jak jednám se Saint-Amandem — jehož drezíruju jako pudla — ale on to potřebuje. A odvaha chybí. A co kdyby se rozhněval... A co kdyby přestal přicházet? Jistě o zajímavého. Je to velmi těžké — ale je-li úsilí vynaloženo, úspěch je téměř jistý. Každopádně nic nezíská, kdo se bojí — vím to ze sebe; patolízalové se vás dotknou jen tehdy, jsou-li to lidé... pokorní — jejichž pocty by vás mohly skoro zranit.
Je také třeba často mluvit o ctnosti — říkat slova svět, společnost, slušnost atd. atd. Tyto věci nejsou nijak samozřejmé.
A je-li před jistými lidmi člověk prostý, smějící se a hodná princezna, pokládají vás za lehkovážnou. [Přeškrtáno: Já,] až... ještě nedávno jsem si vždy myslela, že to všechno se samo rozumí a že nemůže být řeč o úctě, jež nám náleží... Ostatně.
Proč jsem to všechno napsala?