Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 6. října 1883

Ten dobrý, ten statečný, ten výborný Tony přichází vidět můj obraz. Dobrý, statečný, výborný! To vás přivede k předtuše, že mě neroztrhal. Jeho první slova byla: je to velmi dobrého vzhledu.
Hned jsem ho přerušila:
— Ne, pane, prosím vás — šetříte-li mě, nemohu pracovat. Ten hrozný Julian říká, že mě šetří, že nic neumím, že...
— Ale odpusťte, slečno — vždy jsem vás považoval za zcela vážnou žačku, za někoho, kdo pracuje zcela vážně...
— Pan Julian říká, že nic neumím... že...
— A vy se necháváte nachytat na tyto šprýmy... A ten půvabný muž se od srdce zasmál mé naivitě... Nuže — zde je to, co říká o obraze: je dobrý, velmi dobrý, jsou v něm pasáže nesmírně dobré (cituji ta samá slova) — pasáže, jaké možná nikdy neudělám lépe. Gavroche vpravo a ten v popředí otočený zády jsou zcela dobré. Ale pozadí je třeba vpravo zesvětlit — a to prý nesmírně prospěje mým figurám, jichž se nesmím dotýkat, jen dva oči udělat trochu méně černé... To je práce na dvě hodiny.
Měla bych být šílená radostí. Ale nejsem — protože nesdílím mínění svého výborného mistra. Mohu dělat lépe... Co jsem udělala, tedy není dobré — není dost dobré. Vidím lépe — měla bych dělat tak, jak vidím. Je příliš shovívavý.
Co řekne veřejnost? Je to věc, která bude zpozorována? Jak vědět? Nalézá, že je to dobré — neposílejte to do Nice, nechte pro Paříž.
Říká, že je to dobré. Dobra jsou relativní — a relativní dobro nechci. Je to dobré pro ateliér, pro mě — ale pro celý svět? Je to silné? Nalézá malého chlapečka zezadu dokonale nakresleného — cítíte prý jeho malé nožky přes kalhoty, je to postaveno a celé!
Možná si myslí, že jsem přemýšlela o anatomických fintech.
Kopírovala jsem bez přemýšlení — ostatně mi připadá, že talent je nevědomý...
Zde je to, co teď píši Tonymu.
Drahý Mistře, měla bych být příliš šťastna z toho, co jste řekl o obraze — a hle, jsem skoro nespokojena. Ale pro Boha, neberte to, co Vám řeknu, za přetvářku skromnosti. Jsem naprosto upřímna a píši Vám, abyste dobře věděl, že zasluhuji naprostou otevřenost — že se soudím zdravě a mohu snést kruté pravdy, neboť jsem přesvědčena, že jednou budu moci slyšet i příjemné. Ostatně Vaše jemnost skutečně velkého umělce (chycen!) Vám dá pochopit mé skrupule, ocitám-li se tváří v tvář svému vlastnímu úsudku. Mám si sebe cenit více? Ano — je-li Váš soud přísně spravedlivý. Řekl jste dobré a o jistých částech velmi dobré. Jsou to slova velice silná. Dobré vzhledem k čemu? Dobré v jakých okolnostech? Nechci, nechci, nechci relativní dobré. To nic neznamená. Kdybyste viděl tento obraz na Salonu jako dílo mladého neznámého — řekl byste jen, že je dobrý? Právě o takovém dobrém se starám — a i kdybyste dobré řekl, nebyla bych Vašeho mínění — tak moc bych chtěla, aby to bylo lepší! Nuže pro tento obraz se možná nebudete zatvrzelý — ale do budoucna suďte mě tak, abych mohla... Nebuďte laskavý — prosím o to Vaše přátelství pro Vaši velmi pyšnou žačku. Marie... Nepište mi — bylo by to vysvědčení — ale pohovoříme v pondělí.
A pak jsem přečetla román našeho slavného Turgeněva na jeden zátah a francouzsky — abych si udělala představu o dojmu cizinců.
Byl to velký spisovatel, velmi jemný duch a velmi subtilní analytik — básník — Bastien-Lepage.
Jeho pasáže jsou stejně krásné — a popisuje ty nejmenší pocity tak, jak je maluje Bastien-Lepage.
Jaký vznešený umělec. Kdo mu nerozumí, je blázen, blázen, blázen.
Millet! Nu — je stejně poetický jako Millet; říkám tuto nevhodnou větu pro hlupáky, kteří by jinak nepochopili. Vše, co je velké, krásné, poetické, jemné, pravdivé — v hudbě, v literatuře, ve všem — mě přivádí zpět k tomu podivuhodnému malíři, k tomu velkému psychologovi, k tomu obdivuhodnému básníku. Bere náměty, které lidé ze světa považují za vulgární... a dobývá z nich nejprostupnější poezii.
Co je obyčejnějšího než dívčinka, jež hlídá krávu, nebo žena pracující na poli. To přece bylo malováno!
Ale nikdo to neudělal jako on. Má naprostou pravdu — tři sta stran v jediném plátně!
Ale je nás možná patnáct, kteří mu rozumíme.
Turgeněv také maloval sedláka — ubohého ruského sedláka — a s jakou pravdivostí, jakou prostotou, jakou upřímností! A je to dojemné, a je to poetické, a je to velké.
Bohužel v cizině to nelze pochopit — a jsou to jeho studie společnosti, jež ho přinášejí ve známost.
A tohoto obdivuhodného umělce pohltila jakási Mackayová.
Co řekne Tony? Můj obraz je dobrý? Za to bych děkovala Bohu. Toto požehnání mi přineslo štěstí. Tony by mi řekl, že je to velmi dobré — a jiní také — to by mě ale neučinilo šťastnější, protože já nenalézám, že to je mé maximum... Lze ho vůbec kdy najít? Chtěla bych začít znovu... A přece! Nevidím než Bastiena. Vždy tomu bude méně než on...! Tedy —