Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 26. září 1883

Obraz převrhnutý poryvem větru je značně protrhlý — ale ne ve figurách — a dá se to opravit.
Jenže to vše mě unavuje — a myšlenka malovat v blízkosti Paříže mě odpuzuje; nejsou tu dost rozlehlé obzory. Půjdu do Bretaně, myslím.
Ta kuchařka, onen falešný Bastien, nepřišla od věků. Je rozhodně vyléčen.
Včera večer mi Pavel způsobil tak velké pobouření, že na ně budu dlouho myslet. Ujistil nás, že otec svou snachu velmi miloval a často s ní hovořil. Pavel to řekl pravděpodobně proto, aby... Aby podpořil důstojnost své ženy, nebo nevím proč — ale je to ta nejdrzejší lež. Můj chudák otec nikdy neskrotil svůj odpor k tomuto manželství a snachu nemohl vystát — to je obecně známo tamtéž i zde.
Lhát takto, přímo do očí, věda, že dobře víme, jak se věci mají! Ach! Milosrdenství.
Já jsem ho označila za drzého, podvodníka, ničemu, schopného čehokoli atd.
A vskutku! Přinutila jsem ho vrátit plnou moc podepsanou na konzulátu. Moje důvěra je pryč.
Koneckonců dnes večer jsme dobrými přáteli — jsem smírné nálady — hodně jsme mluvili o otci. Vybavovaly se jeho zábavné výbuchy, jeho drobné nevinné vrtochy, jeho původní nápady... Koneckonců mu vzdávám tu čest, že v sobě vidím jeho podobu — a rozněžňuji se do té míry, že musím zakašlat, aby to nebylo vidět. Neboť za nic na světě se nechci rozněžnit... Ostatně by to nebylo pochopeno — mysleli by, že před Pavlem hraji komedii nebo že jsem nemocná.
Nyní — sotva zadržujíc slzy — lituji, že jsem neodjela s maminkou — nebyla jsem k tomu povinna — ale bylo by to velmi dobré, byl by šťastný; moje chladné výpočty v okamžiku matčina odjezdu se obrátily proti mně — namalovala jsem jen jeden obraz a možná je špatný — a rány, jež měl úkryt poskytnout smutek, neprospívají mému zdraví. A jako u všeho [začerněná slova: zbytku chápu] a pochopím příliš pozdě.
Zachvacuje mě jakési dojetí nad tímto mrtvým otcem. Jako jsem se zamilovala do Cassagnaca poté, co jsem ho přestala vídat. Ach ne — moje dojmy nejsou bezprostřední; teprve tím, že na něco myslím, obracím a převracím dojem, cit — dochází mi to.
Nyní, když jsou třenice zapomenuty, vzpomínám si jen na to, co bylo na otci dobré, původní, duchaplné. Byl bezprostřední a zdál se lehkovážným a podivínským nebo vulgárním. Trochu chladnosti a lstivosti snad... Ale kdo je bez chyb — a já sama... Koneckonců se obviňuji a oplakávám ho.
Kdybych tehdy odjela... Bylo by to ze slušnosti, neboť cit tam nebyl... Bylo by to přece jen záslužné? Nemyslím.
Ten cit jsem neměla — a Bůh mě za to potrestá — ale je to moje vina, že jsem tehdy nic necítila? A pak — bude mi toto dnešní večerní dojetí připsáno k dobru?
Ano — byla-li tvrdost prvního okamžiku hodna trestu.
Jsme zodpovědni za své skutečné dobré nebo špatné hnutí? Musíte splnit svou povinnost, říkáte.
Nešlo o povinnost — mluvíme o citu — a poněvadž jsem tehdy nepociťovala potřebu odjet, jak mě Bůh bude soudit?
Je člověk souzen podle svých bezvolních hnutí nebo podle svých skutků? Já bych brala v úvahu city — předpokládejte je dobrými — ale pak je člověk andělem... Tedy já jsem postrádala něžnosti — jsem vinna? Ne — ale nebyla jsem dobrá; bylo to bezvolní, říkáte — bezpochyby jako všechny naše city... Ale bezvolní cit, jenž vás přivede k zlomyslnostem nebo hanebnostem, není proto méně špatný. Je to vše?
Právě jsem řekla: dělat — neudělala jsem nic; pociťovala nebo nepociťovala jsem lásku k umírajícímu otci — a nyní toho lituji. Ano — lituji, že jsem nepocítila ten dnešní večerní záchvat dojetí.
A on je mrtvý — a to nelze napravit. A co by mě stálo splnit svou povinnost — neboť bylo mou povinností jít k umírajícímu otci.
Nepochopila jsem to — a necítím se naprosto bezúhonnou; nesplnila jsem svou povinnost. Bylo ji třeba splnit. Je to věčná lítost. Ano — nejednala jsem dobře — a lituji toho — a stydím se před sebou samou — což je velmi bolestné. Nechtěla bych se omlouvat — ale nemyslíte, že mi to maminka měla tehdy říct? Ach! Ale kde nic! Měli jen jednu myšlenku — nerušit každodenní kolej: „Marie s maminkou! To by je zdrželo šest měsíců! A zůstane-li Marie, maminka se dřív vrátí." Takto rodina uvažuje. Ale poněvadž vím lépe než kdokoli, že tato rodina je hloupá — čemu dobrému ji mám přivolávat! Bohužel — člověk vždy podléhá nějakému vlivu, aniž to ví...