Čtvrtek 13. září 1883

Čtu u Stendhala, že bolesti se zdají méně trpké, když je člověk idealizuje. Je to naprosto pravda. Jak ale idealizovat ty své? Je to nemožné — jsou tak trpké, tak ploché, tak hrozné, že o nich nemohu mluvit ani zde, aniž bych se strašlivě zraňovala.
Nuže — ať se děje vůle Boží. Tato věta mi přichází automaticky — a téměř ji myslím vážně.
[Tři řádky přeškrtnuty]
Neboť zemřu — zcela přirozeně, bez násilí, přestože se léčím.
Mám to raději tak — to jest, je to... Neboť mám obavy o oči — patnáct dní jsem nepracovala a nečetla — a není lépe. Cítím tep jako pulz a vágní věci plují vzduchem...
Možná proto, že patnáct dní mám průduškový katar, který by kohokoli upoutal na lůžko — a já se s ním procházím, jako by mi nic nebylo.
Je to bezpochyby únava — a možná také strach a fantazie. Lékaři říkají, že to není nic — ale ptala jsem se jich zvláštním způsobem:
— Prohlédněte mi oči, pane — je-li tam něco velmi vážného, neříkejte mi to — ale řekněte, co je třeba dělat.
Nic mi nepředepsali. Otec byl krátkozraký — i já se jím stávám, protože tolik pracuji. Ostatně...
Právě teď mám mouchy před očima a vidím vše zamlžené.
Pracovala jsem na Dinině portrétu s tak tragickým rozpoložením ducha, že mi to přidá další šedivé vlasy. Jsem tak zdrcená, že to nemohu ani říct.

Poznámky

Pozn. překl.: „papillons" (motýlci) — muchy v očích; plovoucí zákalky ve sklivci, příznak přetížení zraku nebo onemocnění sítnice.