Neděle 26. srpna 1883

Jedeme strávit den u Canrobertových.
Teta, Dina, já, maršál, maršálka, Claire, Louis, jemuž je jedenáct let, a sedmnáctiletý bratr na prázdninách. Všichni jsou rozkošní — ale kolem šesté jsem ráda, že se mohu vrátit domů povídat si a smát se; únava — když člověk není prost veškeré stísněnosti...
Dnes jsou v Tuileriích velké slavnosti na pomoc obětem zemětřesení na Ischii. Jako při těchto dobročinných akcích se prodává ilustrovaný časopis se skicami slavných umělců a řádky velkých spisovatelů. Dumas mimo jiné věnuje celou rubriku neklidu, který musí taková událost vyvolávat v duši těch, kdo věří v křesťanského a katolického Boha.
Sodoma a Gomora — budiž. Herkulanum a Pompeje ještě také — neboť tam Bůh trestal ty, kdo jeho apoštoly posílali na mučednickou smrt, a potvrzoval svou moc, konečně se dal poznat. Ale zde? Jaké jsou ty ohavné a nevyslovitelné zločiny Ischiánů? A jakou potřebu měl tento nesporný Bůh potvrzovat svou moc?
Nakonec Dumas soudí, že je lépe neplýtvat slovy, držet při sobě a spoléhat jen na sebe.
Má naprostou pravdu — neboť koneckonců, kdyby naše bezbožnosti byly příčinou tohoto činu hněvu, kdyby bylo třeba pokárat ohnisko ateismu, bylo nutné udeřit na ohnisko nevíry, na velké centrum, tak aby bylo patrné, že ta strašlivá pohroma se děje právě proto. Ale bít tenhle chudák katolický, klerikální a venkovský ostrov — a ještě prostřednictvím sopky, jíž jedinou lze vědecky vysvětlit. Nemůže tedy jít o demonstraci čehokoli, a je-li to demonstrace, naprosto uniká všem těm, jimž byla určena — a tedy nemá žádný smysl. Každý je ohroměn touto ohavnou nespravedlností a nikdo v tom nevidí poučení. Říkám to zbožné Dině — pro nedostatek lepšího publika — a ona mi odpovídá, že jde o jakési varování a že Bůh nemusel vybírat, poněvadž v dnešní době jsou Sodoma a Gomora trochu všude! Tedy žádám Potopu — nebo ne! Bože, vám už nerozumím.
Dráždí vás, přivádí do zoufalství, do šílenství, nutí pochybovat — a když jste pochybovali, potrestá vás za to. Zapírám ho před Dinou a vnitřně se podrobuji... Je to zbabělé — ale od všemocné a Nespravedlivé Neznámé je třeba se všeho obávat. Ať ho zapírám sebevíc, přesto půjdu k němu na kolena se modlit, protože se ho bojím. Za těchto podmínek nemohu od něj nic čekat...
Vždy mě zahrnoval bídou... a tři roky jsem napůl mrtvá. A co jsem udělala tak hnusného?
A moji ubozí rodiče? Nanejvýš hlouposti.
Nyní mě mrazí hrůzou — neboť ještě má co mi vzít, bude-li chtít. Může mě oslepit, ochudit a seslat mi nemoc, která znetvořuje.
Pak by se dalo říct, že je to... A přece ne — neboť se k Němu obracím i tak, navzdory veškerému rozumu a zdravému úsudku.
Může mi také znepříjemnit příští Salon. Přes Canrobertovy se ovládá celá porota. Princezna Mathilda přijímá všechny velké — a budou rádi, mohou-li jí vyhovět.
Koneckonců — bude to opravdu čert ví co, pokud budu z této strany nešťastná, neboť mě obklopí velmi mocné záštity. To je pro ocenění porotou nutné. Pravý úspěch mi to nezaručí, nezasloužím-li si ho — ale medaili to přinést může.
A medaile se získávají jedině protekcí, bohužel.
I když je talent skutečný, potřebuje pomoc.
[Dvě půlstránky vytrženy]
A bez talentu se k ocenění dospěje protekcí — to není ani účinné, ani příjemné.
Ale to přece vidíme každý den. Díky Bohu — je ve mně dost látky, aby trochu... pomoci bylo jen prostředkem k tomu, dostat se na své místo.
A Raffael — nebyl snad deset let chráněn svým strýcem Bramantem? A Michelangelo... a všichni? Byli vyzdviženi z nicoty vévodkyněmi a papeži, kteří měli dost vytříbenosti, aby rozpoznali talenty.
A nyní každý slibný žák je pod křídly svého profesora. A Jules? Jules... Na začátku musí profesor nebo patron trochu podpořit — není-li člověk nic, pak se potopí. Neboť protekce je opravdu užitečná jen na počátku. Pak — zaslouží-li si ji — ho podpoří Wolff, který ho představí veřejnosti — a dál je na umělci samém, aby se udržel... Přesto však nelze Wolffa zanedbávat, neboť bez publicity člověka zapomenou a se zapomněním se sběratelé vytrácejí. Zůstanou praví znalci — je jich málo a rádi kupují za nic.
A je-li ta vyhlídka chmurná, prožívám všechny city skutečného zármutku.
Velká, Velká, Velká otázka je: budu příští rok „wolffizována" [sic]? A myšlenka, že nemusím být, mě noří do smrtelné úzkosti.
Pak vedlejší otázky: zamiluje se Jules do mě? Včera kniha říkala ano — dnes večer ne. Ostatně Jules je vymazán.
Je zvláštní, jak rychle to přešlo — a přitom jsem se toho dojmu obávala.
Ostatně — k čemu to?
Kdyby to přetrvávalo, vzala bych si Saint-Amanda. Dnes ráno jsme potkaly Émila a já na sebe vzala přísný výraz.

Poznámky

Pozn. překl.: Albert Wolff (1835–1891), vlivný výtvarný kritik deníku Le Figaro; jeho přízeň mohla umělci otevřít nebo zavřít dveře k veřejnosti.
Pozn. překl.: Marie si vymýšlí sloveso „wolffisée" — být „wolffizována", tj. proslavena kritikem Wolffem.