Úterý 21. srpna 1883

Bojidar se vrátil z Aix přes Havre. Vypadá melancholicky — opět ho zachvátila láska k Sáře.
Julian mi píše — myslí, že jsem odmítnuta, ten hlupák.
Přečtěte si ten jeho dopis. Odpovídám zevrubně — a jelikož píši velkým písmem, vychází z toho víc než osm stránek.
Tattegrain, Rochegrosse... Rochegrosse je čtyřiadvacetiletý — deset let se táhne po École nebo po ateliéru...
Ale budou to vždy jen slova nebo dopisy... Ostatně tak kašlu, že... Ne — zemřu tak ve čtyřiceti, jako slečna Collignonová.
Kolem pětatřiceti budu hodně nemocná, a v šestatřiceti nebo sedmatřiceti, v jednu zimu upoutaná na lůžko, bude po všem. A moje závěť. Omezí se na sochu a obraz od Saint-Marceauxe a Julese. V pařížské kapli, obklopené květinami, na viditelném místě — a každý rok na výročí se tam budou zpívat mše Verdiho a Pergolesovy a jiné hudby, znovu a znovu navěky, od nejslavnějších zpěváků.
Kromě toho zřídím cenu pro umělce — muže i ženy. Tři tisíce franků po tři roky.
Místo aby se člověk zabýval tím... Chci žít. Ale nemám žádný génius a je pak ještě lepší zemřít.
Ach, Bože můj — proč mě neučiníte šťastnou? Nikdo by nebyl vděčnější a šťastnější... Tak velmi bych vás milovala...
Dina mi říká, že i ji Jules uvádí do rozpaků: „Když tě vidím rozrušenou, sama nevím, kam se poděti — jestliže se Hlava zmatena, co teprve zbytek? Vždyť my ho pokládáme za Boha a nevíme si rady."
Možná je to pravda. Ale přesto. A ten architekt, který před ním hraje oběť. Minule zašel tak daleko, že mě v ateliéru zvedl ze země, chytiv mě pod lokty. A to mě urazilo. A Jules, který k nám — jak víte — přichází zřídka, nám prokazuje tu čest, že se chová jako doma u přátel — a přesto je každý stísněný. A architekt, aby prolomil ledy, hraje toho, kdo se nestísní... Po večeři jsme vystoupili do ateliéru (stále jde o onen den, ale žiji jako na venkově, kde jsou události tak vzácné, že dlouho trvají) — Jules se rozložil na divanu, Émile na druhém, Dina na křesle a já na podlaze. A tu ten odporný architekt přišel a položil mi nohu na záda jako v melodramatech a zvedl mě ze země, takže moje pantofle zůstaly na koberci. Zpětně jsem nespokojená... Ale není proč... Ale přece... Ne.
No, vlastně ano. Jenže... Teď mi to přichází na mysl, jako vždy. Ostatně jsem mu hned řekla: víte, za několik dní budu velmi rozhněvaná — neboť tuto výstřednost si nedovedu vysvětlit.
A Jules... A Jules... Nemyslím už ani na něj, ani na Trojroční výstavu...
Myslím na to, že jsem mladá a že by bylo třeba žít.