Pondělí 20. srpna 1883

Saint-Amand večeří. Nesnáším ho a říkám mu věci, aby si nemyslel, že to manželství je možné.
Kdybyste věděli, jak je to nízké... Studuje mé vrtochy a přizpůsobuje se jim.
Kde by jinak našel takovou podivínku pro podobné manželství?
Ostatně... A pro něj je to pohodlí — hezký palác, kočár, salon...
Večer se ho přímo ptám: „Jaké výhody mi přinese, když si vás vezmu?“
„Sníte? Uzavřu sňatek z lásky, nebo jinak... Vy... pan Récamier, pan de Girardin atd. To je výhoda.“
„Ale buďte klidný — vše proběhne slušně.“
„Kdybych si vás vzala, bylo by to proto, abych byla svobodná, klidná, mohla pracovat, přijímat hosty, cestovat s pěti šesti příjemnými lidmi — a kdyby... k tomu došlo, bylo by to jen ve prospěch velké ideální vášně. To je cíl života...“
„A podváděla byste mě...“
„Jenže vy o tom nebudete vědět a dopředu s tím souhlasíte! Mezi chytrými lidmi se vždy najde dohoda... Jenže to mě ještě nerozhoduje...“
„V tomhle svazku nevidím dost výhod... jediná je podvádět vás, ale... Neboť je přece domluveno, že jde o sňatek z rozumu, ano? Věčné odloučení po vzájemné dohodě, zachování slušností, zdání atd. Ostatně budete zasvěcen — na oplátku budete jako otec, budete mít vybraně vedenou domácnost (módní salon). Aspoň...“ „Ale já to stejně prohlédnu, jsem mazaný...“
„Ne víc než já — a k čemu to? Je to domluveno dopředu! Vzala bych si vás jen proto, abych měla jistotu, že muž, který mě bude milovat, nebude milovat mé věno... Ostatně — ne, sňatek z lásky.“
„Žádný není.“
„Na světě neexistuje velká láska?“
„Ne.“
„Ah! To se podívejme, Saint-Amande — tak to si mám vzít vás?“
„Ale ano.“
„A hledat vášeň potom?“
„To je snazší.“
„Možná.“
Co říkáte? Je to pěkný cynik — třebaže to všechno bylo řečeno jako žertovné dětinství...
Zpívám, mlha vchází velkým ateliérovým oknem, je hezky... Člověk by přece mohl být šťastný. Ano — má-li štěstí být zamilovaná... zamilovaná do koho? Do Julese... Ne, to on se musí zamilovat do mě...
Kdybych si vzala Saint-Amanda-Récamiera-Girardina... To by přece jen bylo legrační...
Ale... zadržuje mě jen to, co se bude říkat. Nikdo nikdy nepochopí, proč si přes svůj majetek dělám takovou šílenost. Budou hledat hanebné pohnutky... Nebýt té obavy, bylo by to nádherné... Saint-Amand řekl tetě, že paní Cartwrightová je do mě blázen — že se vášnivě zamilovává do žen — a když velmi nevinně prohlásím, že to není ani nebezpečné, ani kompromitující, ten hlupák obdivuje mou naivitu a mrká na tetu.
„Nerozumí tomu — Bože, jak jsem šťastný, že ji tak vidím!“
„Ale mýlíte se, Saint-Amande — rozumím tomu velmi dobře, a důkazem je, že si ze mě děláte legraci — domníváte se, že jsem dost hloupá, abych věřila, že se lze vážně zamilovat do ženy...“
„Nejsem tak nevinná, jak se domníváte — vím všechno, slyšíte? A také vidím, když si ze mě chtějí dělat legraci!!“
Dlouhotrvající okouzlení Saint-Amanda. Koneckonců — je to špinavý člověk, říká hrůzy... Prý je tato neřest v módě. Fuj.
Jak lituji, Bože, že to vím! Před dvěma lety týž Saint-Amand, když jsme jeli do Mont-Dore, nás varoval, abychom nehovořily s Nillssonovou, která se prý pokládá za muže... Fuj! To je nejen hanebné, ale zdá se mi to především směšné... hloupé. Lituji, že jsem tato tajemství prohlédla — před lety o tom přede mnou mluvili v souvislosti s kněžnou Souvoroffovou a já tehdy pochopila.
A tak když jsem viděla Breslau s její přítelkyní Marií...
Koneckonců velmi lituji, že jsem pochopila — je to zbytečná špína k vědění, jedna hrůza navíc, trpím dost věcmi, které si jen představuji, že se říkají... Ne — vzít si Saint-Amanda je nemožné, bohužel!...

Poznámky

Pozn. překl.: Pan Récamier a pan de Girardin — manželé proslulých salonních dam Juliette Récamierové a Delphine de Girardinové; v kontextu rozhovoru jde o vzor shovívavého manžela. ↩