❦
Úterý 21. srpna 1883
Bojidar se vrátil z Aix přes Havre. Vypadá melancholicky — nejspíš ho znovu zachvátila láska k Sarah.Bojidar retour d’Aix via Havre. Il a l’air mélancolique, c’est l’amour pour Sarah qui l’aura repris.
Julian mi píše — myslí, že mě odmítli, ten hlupák.
Julian m’écrit, il me croit refusée, le sot.
Přečtěte si ten jeho dopis. Odpovídám zevrubně — a jelikož píši velkým písmem, vychází z toho víc než osm stránek.
Lisez-la sa lettre. Je réponds longuement et comme j’ai une grosse écriture ça fait plus de huit pages.
Tattegrain, Rochegrosse... Rochegrossovi je čtyřiadvacet — a už deset let se potlouká po École nebo po ateliéru...
Tattegrain, Rochegrosse... Rochegrosse a vingt-quatre, il y a dix ans qu’il traîne à l’Ecole ou à l’atelier...
Ale budou to vždy jen slova nebo dopisy... Ostatně tak kašlu, že... Ne — zemřu teprve kolem čtyřiceti, jako slečna Collignon.
Mais ce ne seront jamais que des paroles ou des lettres... Du reste je tousse tant que... Non, je ne mourrai que vers quarante ans comme Mlle Collignon.
Kolem pětatřiceti budu hodně nemocná, a v šestatřiceti nebo sedmatřiceti, v jednu zimu upoutaná na lůžko, bude po všem. A moje závěť. Omezí se na sochu a obraz od Saint-Marceauxe a Julese. V pařížské kapli, obklopené květinami, na viditelném místě — a každý rok na výročí se tam budou zpívat mše Verdiho a Pergolesiho a jiná hudba, při každém výročí a navěky, od nejslavnějších zpěváků.
Vers trente-cinq ans je serai bien malade et à trente-six ou trente-sept ans en un hiver au lit tout sera dit. Et mon testament. Il se bornera à une statue et une peinture de Saint-Marceaux et de Jules. Dans une chapelle à Paris, entourée de fleurs, dans un endroit apparent, et à chaque anniversaire on y chantera des messes de Verdi et de Pergolèse et d’autres musiques à chaque anniversaire et à perpétuité, par les plus célèbres chanteurs.
Kromě toho zřídím cenu pro umělce — muže i ženy. Tři tisíce franků po tři roky.
En outre je fonderai un prix pour des artistes hommes ou femmes. Trois mille francs pendant trois ans.
Místo aby se člověk zabýval tím... Chci žít. Ale nejsem vůbec geniální, a pak je ještě lepší zemřít.
Au lieu de s’occuper de ça... Je veux vivre. Mais je n’ai aucun génie et il vaut encore mieux mourir.
Ach, Bože můj — proč mě neučiníš šťastnou? Nikdo by nebyl vděčnější a šťastnější... Tak velmi bych Tě milovala...
Ah ! Mon Dieu pourquoi ne me rendez-vous pas heureuse, personne ne serait plus reconnaissant et plus heureux... Je vous aimerais tant...
Dina mi říká, že i ji Jules uvádí do rozpaků: „Když tě vidím rozrušenou, sama nevím, kam se dát — jestliže je Hlava zmatená, co teprve zbytek? Vždyť my ho pokládáme za Boha a nevíme si rady.“
Dina me dit qu’elle aussi Jules la met mal à son aise: « quand je te vois à l’envers je ne sais moi-même où me mettre, si La tête se trouble que devient le reste car nous le prenons pour Dieu et ne savons que faire. »
Možná je to pravda. Ale přesto. A ten architekt, který před ním hraje oběť. Minule zašel tak daleko, že mě v ateliéru zvedl ze země, chytiv mě pod lokty. A to mě urazilo. A Jules, který k nám — jak víte — přichází zřídka, nám prokazuje tu čest, že se chová jako doma u přátel — a přesto je každý stísněný. A architekt, aby prolomil ledy, dělá, že se vůbec neostýchá... Po večeři jsme vyšli nahoru do ateliéru (stále jde o onen den, ale žiji jako na venkově, kde jsou události tak vzácné, že dlouho trvají) — Jules se rozložil na divanu, Emile na druhém, Dina na křesle a já na podlaze. A tu ten odporný architekt přišel a položil mi nohu na záda jako v melodramatech a zvedl mě ze země, takže moje pantofle zůstaly na koberci. Zpětně jsem nespokojená... Ale není proč... Ale přece... Ne.
C’est peut-être vrai. Mais encore. Et cet architecte qui pose devant lui pour être victime ici. Il est allé, la dernière fois jusqu’à m’enlever de terre en me prenant sous les coudes, à l’atelier. Et ça m’a vexée. Et Jules qui vient comme vous le savez rarement nous fait l’honneur de prendre toutes ses aises comme chez des amis et malgré cela tout le monde est gêné. Et l’architecte pour rompre la glace fait le personnage qui ne se gêne pas... Après dîner nous étions montés à l’atelier (il s’agit toujours de l’autre jour, mais je vis comme en province où les événements sont si rares qu’ils durent longtemps) Jules s’est étendu sur le divan, Emile sur l’autre, Dina sur un fauteuil et moi par terre, alors l’ignoble architecte est venu poser son pied sur mon dos comme dans les mélodrames et m’a enlevée de terre de sorte que mes mules sont restées sur le tapis. Je suis mécontente après coup... Mais il n’y a pas de quoi... Si... Non.
No, vlastně ano. Jenže... Teď mi to přichází na mysl, jako vždy. Ostatně jsem mu hned řekla: „Víte, za několik dní budu velmi rozhněvaná — neboť tuto výstřednost si nedovedu vysvětlit.“
Enfin si. Seulement... Ça me revient à l’esprit maintenant comme toujours. Du reste je lui ai dit sur l’instant: vous savez que je serai très fâchée dans quelques jours car je n’explique cette singularité.
A Jules... A Jules... Nemyslím už ani na něj, ani na Trojroční výstavu...
Et Jules... Et Jules... Je ne pense plus ni à lui ni à la Triennale...
Myslím na to, že jsem mladá a že by bylo třeba žít.
Je pense que je suis jeune et qu’il faudrait vivre.