❦
Středa 15. srpna 1883
Dostávám vzkaz od Juliana, který je na venkově a zřejmě věří, že pošlu něco na Trojroční výstavu — první z těchto výstav se otevírá za měsíc: přijímá se jen málo obrazů. Je to očištěný Salon.Mercredi 15 août 1883Je reçois un mot de Julian qui est à la campagne et qui a l’air de croire que j’enverrai quelque chose à l’Exposition triennale, la première de ces expostions s’ouvre dans un mois: on n’y admet que peu de tableaux. C’est un Salon expurgé.
Téměř jsem se vzdala myšlenky tam něco poslat... už jsem na to nemyslela...
J’avais presque renoncé d’y envoyer quelque chose... je n’y pensais plus...
A hle, jsem celá rozrušená. Ach! Ale naprosto.
Et me voilà toute troublée. Oh ! mais complètement.
Nadto pokud se mě Věčný Otec neujme, jsem u konce. Jsem ošklivá, neslyším — to strašné trápení je nad vše, co bych kdy dokázala říct.
Au surplus si le Père Eternel ne me prend pas en pitié, je suis finie. Je suis laide, je n’entends pas, ce tourment atroce est au-dessus de tout ce que je pourrai jamais dire.
Mám obavy o oči. Tyto půvaby dohromady mi tvoří tak nesnesitelný životní stav, že z toho vznikne šílenství. Nebo smrt. A Trojroční výstava — mám tam poslat? Pokud mi to Tony řekne sám od sebe nebo pod pseudonymem, prostě tak... Neboť skutečná hodnota obrazu v té věci asi příliš neváží, všichni staří matadoři posílají šest nebo sedm pláten a počet obrazů je velmi omezený. Píši Julianovi o svých pochybnostech.
J’ai des inquiétudes pour mes yeux. Ces agréments réunis me forment un habituel si intolérable que ça va se fondre en quelque folie. Ou bien mourir. Et l’Exposition triennale, enverrais-je ? Si Tony me le dit de lui-même ou bien sous un faux-nom, comme ça... Car le mérite réel d’un tableau ne doit pas peser lourd dans cette affaire, tous les vieux envoient six ou sept toiles et le nombre des tableaux est très limité. J’écris à Julian mes perplexités.
Zabíjí mě, že se vidím bez jediné přednosti — nejsem ani hezká a ostatně mě nikdo nevidí. Je třeba, aby...
Ce qui me tue c’est que je me vois dépourvu de tout mérite, je ne suis par même jolie du reste personne ne me voit. Il faut que...
A je mi čtyřiadvacet let. Ubohá já.
Et j’ai vingt-quatre ans. Misère de moi.
Zdržuji se pláče kvůli očím. A naštěstí nikdo nezná všechna ta utrpení... Proto bych chtěla někoho milovat... Ale ne, moje pýcha by se nedopustila žádných osudných důvěrností.
Je me retiens de pleurer à cause des yeux. Et personne ne sait toutes ses souffrances heureusement... Voilà pourquoi je voudrais aimer quelqu’un... Mais non, ma fierté ne ferait pas de confidences désastreuses.
Je lepší zemřít... A potom?!
Il vaut mieux mourir... Et après ?!
Kde je ubožejší život než ten můj?
Où est une vie plus misérable que la mienne ?
Kdo je víc zahrnut směšnými, ponižujícími, nesnesitelnými neštěstími. Ach! Ubohá já... Nikdy nebudu nešťastnější.
Qui est plus accablé de calamités ridicules, humiliantes, insupportables. Ah ! misère de moi... Je ne serai jamais plus malheureuse.
Paní Cartwrightová mi posílá květiny s dopisem, v němž mi říká tisíc milých věcí a že nepřichází, protože dostala od mámy vzkaz, který ji velmi hluboce urazil, ale že mě za to nečiní odpovědnou atd. atd. atd.
Mme Cartwright m’envoie des fleurs avec une lettre où elle me dit mille choses aimables et qu’elle ne vient pas parce qu’elle a reçu de maman un mot qui l’a très vivement blessée, mais qu’elle ne m’en rend pas responsable etc. etc. etc.
Chtěla jsem odpovědět ujišťováním, ale z opatrnosti jsem se zastavila u ústního vzkazu — moje dopisy u té ženy by četli všichni, jimž by se chtěla chlubit, že je tu přijímána, atd. A přesto k ní cítím velkou náklonnost; je v mé mysli spojena s Bastienem, dívám se na ni skoro jako na samu paní Mackayovou.
J’ai voulu répondre par des protestations et me suis arrêtée à un message verbal par prudence, mes lettres chez cette femme seraient lues de tous ceux à qui elle voudrait se vanter d’être reçue ici etc. Et pourtant j’ai beaucoup de sympathie pour elle; elle est liée dans mon esprit à Bastien, je la regarde presque comme Mme Mackay elle-même.
Ale... sama paní Mackayová se od ní odtáhla, ta ohavná lotryně se snaží tvářit počestně a stýká se s pár slušnými lidmi. To mě rozlítí — ona nebude mít...
Mais... Mme Mackay elle-même s’en est éloignée, cette abominable gueuse cherche à se poser respectablement et voit quelques personnes bien. C’est ce qui m’enrage, elle n’aura...
Pokud jde o dopisy se zrušením našeho večírku, není to vůbec ona — obvinila ji Bariová, která to zařídila, a Bailleulová přišla sem přinést ten drb, aby odvrátila podezření od své milé hraběnky-kurtizány Bariové. Vidíte dobře, že jsem se velmi mýlila, když jsem si představovala, že se Stéphanie zajímá o mě. Všichni vědí, že to byla Bariová.
A propos des lettres de contre-ordre de notre soirée, ce n’est pas elle du tout, elle a été accusée par la Bari qui en était l’auteur et la Bailleul est venue apporter ce cancan ici pour détourner les soupçons de sa chère comtesse-cocotte de Bari. Vous voyez bien que j’avais bien tort de m’imaginer que Stephanie s’occupait de moi. Tout le monde sait que c’est la Bari.
No, co ještě?
Enfin, quoi encore ?
Bastien je tady, Tchernitsky ho potkal dnes ráno.
Bastien est ici, Tchernitsky l’a rencontré ce matin.
Je to tak, jak jsem si myslela.
C’est comme je l’ai pensé.
A pak co ještě?
Et puis quoi encore ?
Nenávidím se, protivím si sama sebe, pohrdám sebou, vysmívám se sobě, jsem ošklivá, hloupá, směšná, stupidní, odpuzující...
Je me hais, je me déteste, je me méprise, je me moque de moi, je suis laide, sotte, ridicule, stupide, repoussante...
Je to jako strašná věc padající z nebe, kletba starověkého ražení.
C’est comme une chose affreuse qui tombe du ciel, une malédiction à l’antique.
Je to směšná hrůza, která mi zahřívá záda a svírá nohy, aby mi stoupla do tváře.
C’est une terreur ridicule qui me donne chaud dans le dos et me prend aux jambes pour monter au visage.
Co, kdo? Nic, nikdo.
Quoi, qui ? Rien, personne.
Teď se může stát vše, nevidím důvod, proč by nenastala spousta bláznivých věcí. Vypadá to jako nervový stav, a přesto ne — vše by se dalo logicky vysvětlit... Jsou tu důvody.
Tout peut arriver maintenant, je ne vois pas de raison pour qu’il n’arrive pas une foule de choses folles. Ça a l’air d’un état nerveux et pourtant non, tout se pourrait expliquer logiquement... Il y a des raisons.
1° — Trojroční výstava.
1°- L’exposition triennale.
2° — Obava z toho, že se zajímám o toho malého malíře, a především obava, aby se to vědělo. To jest — obava, aby se vědělo, že si přeji dobýt ho, a protože ho nezískám, předem se stydím a jsem tak pokořena, jako by mě zbili.
2° - La crainte d’éprouver de l’intérêt pour ce petit peintre, la crainte surtout qu’on le sache. C’est-à-dire la crainte qu’on sache que je désire faire sa conquête, et comme je ne la ferai pas j’ai honte d’avance et suis si humiliée que c’est comme si on m’avait battue.
Přesto se podívejme... Ať říkáte, co chcete, jsou tu nepopiratelná fakta: toužím po něm a nemám ho. Pociťuji neúspěch před svou vlastní pýchou, a to je tak těžká věc... Kdybych aspoň měla pro útěchu své hrdosti... Ale v Paříži si mladá dívka nezíská lásku — tady se člověk vdává a jde o věno! Ostatně nikoho nevidím. Cítím potřebu připomenout si malého Španěla z ambasády, který byl u paní Kanchinové velmi pozorný, a dva nebo tři nebo čtyři jiné, kteří byli stejně pozorní na těch ubohých dvou nebo třech plesech, kde jsem byla. To mě vše nudí, chtěla bych jet do Itálie, kde lidé chodí pod okny... Představte si Bastiena, jak se prochází ulicí Ampère... Kdyby byl opravdu zamilovaný... Myslím, že bych zapomněla na mnoho starostí...
Pourtant voyons... Vous avez beau dire, il y a des faits indéniables: j’en ai envie et je ne l’ai pas. J’éprouve un échec devant mon propre orgueil et c’est une chose si dure... Si encore j’avais pour consoler mon amour-propre... Mais à Paris une jeune fille ne se fait pas aimer, on épouse et il y a la dot ! Du reste je ne vois personne. J’éprouve le besoin de me rappeler un petit Espagnol de l’ambassade qui chez Mme Kanchine a été très assidu et deux ou trois ou quatre autres qui l’ont aussi été aux pauvres deux ou trois bals où j’ai été. Ça m’ennuie tout ça, je voudrais aller en Italie où les gens se promènent sous les fenêtres... Voyez-vous Bastien se promenant dans la rue Ampère... S’il était amoureux vraiment... Je crois que j’oublierais bien des chagrins...
Saint-Amand dnes večer večeřel.
Saint-Amand a dîné ce soir.
A přece je to znamení... Procházet se večer na balkóně a nevědět, zda v sousedním kostele odbila čtvrt, a říct si: nuže, pokud první zvonění bude čtvrthodinové, a ne půlhodinové, pak... bude do mě zamilovaný. Čtvrt odbila a po ní přišel krásný, rozjasněný, šťastný, bezděčný úsměv — jen pro mě samotnou, v noci. Kdyby odbila půl, byla bych celá zarmoucená... U jiných mají takové věci váhu, ale u mě to nic neznamená.
C’est pourtant un signe... Se promener sur son balcon le soir et ne pas savoir si le quart a sonné à l’église voisine et de dire: eh bien si la première sonnerie ce sera le quart ou bien de la demie, c’est que... il sera amoureux de moi. Le quart sonne et il est suivi d’un beau sourire épanoui, heureux, involontaire, pour moi toute seule, dans la nuit. La demie aurait sonnée que j’en serais tout attristée... Chez d’autres ces choses-là ont de l’importance mais chez moi ça ne signifie rien.
Fantazie... a věčný strach z neznámých velkých neštěstí...
L’imagination... et la crainte perpétuelle de grands malheurs inconnus...