Pondělí 13. srpna 1883

Tak co? Je to přesně jako bych snila — to je dojem dnešního rána, včerejší večer připadá jako sen té noci.
Přichází model a já provádím sto měření — ale moje celkové proporce jsou správné! Kde měl oči, Jules?
A já si už myslela, že moje práce je znetvořená! Skočím po listu papíru a improvizuji to, co následuje, po sedmadvaceti konceptech.
Řekněte svému rozkošnému J., že moje hliněné celkové proporce jsou naprosto správné. Ověřila jsem to dnes ráno ze všech stran s modelem. A pomyslet si, že jsem kvůli tomu byla hloupá a nešťastná celý večer. A pomyslet si, že ten velký umělec při pohledu na to třeba myslel na paní de Bailleulovou, nebo to řekl schválně, aby mě trápil.
Se srdečnými pozdravy
Marie Bas...
P.S. Poněvadž je to už pryč a nenapravitelné, řekněte témuž J., že tím, že mě nepozval přijít se podívat na jeho čmáranice, dopustil se velké hanebnosti. Přeji mu obdiv hlupáků... a toho se mu nedostane, a přitom jsou ve většině! Chce tedy, aby ho milovali bez malby?? Nikdy. Pomineme-li jisté dary, jimž prokazuji úctu — co zbývá? Muž. Těch je všude, a aby se na ně dívali příznivě, je třeba...
Bude-li tento nedostatek důvěry a ohleduplnosti pokračovat, připravím ho o Bojidarovu úctu. To vy mu zvedáte hřebínek a věříte, že je největším malířem vesmíru — dobře, ale pak to pište: uni-vert.
a dole já, ukazující Julesovi dlouhý nos, s popiskem: Opovrhuji jím.
Croquis à la plume : une petite figure debout, la main levée au nez en signe de moquerie, et à droite un griffonnage en boucle ; en bas, un long trait appuyé
Dessin de Marie dans le carnet : elle-même faisant un pied de nez à Jules Mon Journal, t. 16, p. 11 (fac-similé)
A pak? A pak jsem se nemusela znepokojovat. Na lásku k němu ještě neumřu — přiznávám ale, že včera večer jsem byla ponořena do oceánu bídy, sklíčenosti, smutku.
Stendhal k tomu přispěl.
Co bych si s ním počala? Co bych si s ním počala, kdyby mě snad zázrakem miloval? Muž milovaný baronkou de Saint-Amand. A ne manžel paní Bastien-Lepageové? Ne. Proč?
Ale z důvodů, které jsem již vysvětlila.
No, to by mě mělo uklidnit ohledně stavu mého srdce. Ještě víc se uklidním, až u něj objevím slabou stránku, až udělá nějakou nemotornost nebo řekne hloupost. Zatím nevidím žádnou směšnost, žádnou neobratnost.
Miluje svou malbu... Ale to je ještě jedno pouto, jsem ráda, že sám sebe chápe.
Ale vy dokonce i děláte to slavné „ať se říká co chce“
Pochopili jste vy celou tu energii?
Ach! On to pochopil a dává to přede mnou otevřeně najevo, protože ví, že smýšlím jako on.
Dost, dobrou noc, už na to nemyslím. Je to jako sen — minulý, vymazaný.
Přesto mu vzdejme spravedlnost — nemluví o sobě ani o svém talentu, jediný případ se týkal jeho obrazu poslaného do Amsterodamu, který označil za rychlou skicu.
„Rychlá skica,“ říkám, „ale rychlá skica náramně povedená...“
Ano, ale stejně... Ta prostá slova byla doprovázena výrazem a pohledem, jež říkaly: pro nás ano, bylo to dobré, ale ne každý vidí jako my. Vidíte, že je velmi skromný a že samotný výraz říkal, že smýšlí jako já. A i to jen proto, že ví, že ho obdivuji tak jako on sám sebe.

Poznámky

Pozn. překl.: Slovní hříčka: „univers“ (vesmír) rozložené na „uni“ (jednolitý, jednobarevný) + „vert“ (zelený) — posměšná narážka na zelené tóny Bastienových plenérových obrazů. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „pochade“ — ateliérový výraz pro rychlou, nedotaženou olejovou skicu; sebeironické označení vlastní práce. ↩