Úterý 7. srpna 1883

Celá se červenám, když pomyslím, že za týden bude pět měsíců, co jsem dokončila plátno na Salon. Co jsem za pět měsíců udělala? Zatím nic.
Sochařství, to je pravda – ale to se ještě nepočítá. Kluci nejsou hotovi!!!
Jsem velmi nešťastná. Vážně. Saint-Amand tu večeřel a vyrecitoval mi celý katalog Louvru a skoro u každého obrazu uvedl, kde visí. Nastudoval to, aby si mě naklonil. Věří, že je to možné a že si ho mohu vzít. Musí si myslet, že jsem v koncích, když si tohle vzal do hlavy. Má mě za odepsanou jen proto, že špatně slyším. Po jeho odchodu jsem málem omdlela bolestí. Co jsem Bohu udělala, aby mě stále bil!
Neměla jsem dost všech svých běd – ještě bylo třeba udělat ze mě navíc mrzačku, vydanou na milost a nemilost... komu!... Dokonce i služebnictvu. Člověk by si o zeď rozbil hlavu!
Co si myslí ten moderní Putifar? Není-li přesvědčen, že nikdy nebudu milovat nic než Umění – co si pak myslí?
Smiřuje se s tím, že bude podváděn? Nebo mi snad připisuje nějakou strašlivou neřest?
V Paříži člověk vidí věci tak odporné, tak hanebné – a tisknou se a čtou – a já mám to neštěstí, že rozumím všem těm sprostotám, i jen naznačeným, nebo skoro všem. Sňatek se Saint-Amandem by byl ostudný sňatek, protože by nás na to upozornili – již nás upozornili – a bylo by to tedy tak, že bych si ho vzala s plným vědomím toho?
Bojidar tedy? Je mi to jedno, ale... Neboť nesmím snít o žádném dobytí – budu je mít jako provdaná a módní, jinak ne... Sňatek z lásky – to je k nenalezení... Ostatně, do roka se to rozhodne.
Kdo by mě mohl zbožňovat s touto vadou? Není pro to omluva, v žádném románu to neexistuje, nikdo to nikdy neviděl – ve dvaceti letech, hezká a taková jako já!!!
Z toho se zblázním a zbělí mi vlasy.
A hle, hledám útěchu... Na plese, když je hodně lidí, to není patrné – ale ti, kteří to vědí, mluví hlasitěji a je to, jako by mě bili. Jedině uznávaný, obrovský talent by mohl zmírnit tuto nevýslovnou hořkost.
Ano, mám raději Bojidara. Bojidar by byl hrdý, zamilovaný, spokojený – zkrátka dobrý kamarád. Saint-Amand by byl vrchol všeho!
Člověk by si sedl a plakal. Přemítám, zda se mám modlit, nebo říci, že Bůh neexistuje. Existuje-li, je jako já – neslyší!
Co to tedy ve mně hřmí, co se nemůže dočkat, co způsobuje, že mi všední život připadá ubohý! Je to skutečná síla ve mně – je to něco, co má ubohá literatura nedokáže říci!
Myšlenka na obraz nebo sochu mě nechává bdít celé noci – myšlenka na pěkného pána toho nikdy tolik nedokázala.
Dnes ráno jsem byla v Louvru, podívat se na Rafaela, protože jsem četla Stendhala. Nu, ať dělám, co dělám, na základě toho, co tu vidím, nemohu ho milovat. Mám raději naivitu primitivů. Rafael je prohnaný a falešný.
Božský, božský... božský – je skutečně božský? Božské se vyznačuje tím, že nás uchvacuje a přenáší naše myšlenky do nebeských oblastí. Rafael mě unavuje.
Kdo je tedy božský? Nevím. Proč Stendhal říká, že Rafael maluje duše? Na kterém z jeho obrazů?
Tenhle obdiv si budu muset teprve vypěstovat. Malíř duší je Bastien – jakkoli obrovské a monstrózní se vám toto tvrzení může zdát.
Saint-Marceaux také zobrazuje duše. A primitivové – naivní a obdivuhodní umělci, k nimž téměř patří už trochu preciózní Perugino.
Ale co je mi po těch velkých absurdních plátnech plných učenosti a správnosti – nebo dokonce po Rubensových hromadách masa! Vždyť mě to nudí! Co si mám, prosím vás, počít se Svatbou v Káni! Nebo s Rafaelovými Pannami.
To není božské! Ta Panna je obyčejná a to dítě... Ostatně bych si měla znovu prohlédnout, co má v Itálii. Vzpomínka, která mi po tom zůstala, není příznivá. Panna na křesle je typ hezké italské komorné – velmi jemné. Víc božskosti vidím u Michelangela – Rafael Sanzio – poslouchejte to preciózní jméno. A pak Michelangelo sám – Buonarroti – to je velké jako Bůh.
A já! Jednou namaluji božský námět, jen tak na zkoušku...
Kristus kážící na lodi. Ale Kristus je lidský...
Chtěla bych zobrazovat jen věci, které uchvacují, dojímají, rozechvívají nebo nutí snít – něco, co chytí za srdce jako jednoduchá malá plátna Cazinova; rozměr nehraje roli – ale kdybychom ve velkém dosáhli tohoto účinku... Bylo by to nádherné. Ale kolik je těch, kteří Cazinovi rozumí?
A Nausikaa a Ariadna. Krásné věci! A je-li mé Jaro odložený sen... Nausikaa by mohla... Ne – Ariadna uvidí brzy světlo světa.
Začíná to na A. Jaro přijde na řadu, ale bojím se, že budu směšná, když začnu právě jím. Je to jedno – udělám skicu a pak uvidíme.
To uklidňuje.

Poznámky

Pozn. překl.: Putifar – biblická postava z Genesis; jeho žena se pokoušela svést Josefa. Marie přirovnává Saint-Amanda k Putifarovi, jehož manželka touží po jiném. ↩
Pozn. překl.: Perugino (Pietro di Cristoforo Vannucci, cca 1446–1523) – italský renesanční malíř, Rafaelův učitel; „preciózní“ je narážka na jeho přeslazený, příliš uhlazený styl. ↩
Pozn. překl.: Veronese, „Svatba v Káni Galilejské“ (1562–63) – monumentální plátno v Louvru (přes 9 metrů šíře); příklad „velkých mašin“ (grandes machines), jak se v ateliérech říkalo monumentálním plátnům. ↩
Pozn. překl.: Rafael, „Madonna della Sedia“ (Panna na křesle, cca 1513–14) – slavný kulatý obraz v Palazzo Pitti ve Florencii. ↩
Pozn. překl.: Jean-Charles Cazin (1841–1901) – francouzský malíř, jehož intimní, poetické krajiny a biblické scény Marie obdivovala pro jejich jednoduchost a hloubku. ↩