Neděle 5. srpna 1883

Celkem vzato je mi to lhostejné.
Ale je mi čtyřiadvacet let. Řeknete, to je mladé – ale vidím, že všichni lidé, které znám, mě mají zjevně za starší. Říká se již, že se neprovdám. Gaviniovi, kteří mi už nabídli kdekoho, žádné nápadníky nenabízejí.
A je zřejmé, že v Paříži nikdy nenajdu bohatou partii. Hezčí než já se provdaly za lidi bez jmění, pokud měly věno – nebo zůstaly svobodné, pokud žádné neměly.
Manželství mi však ztěžuje to, že od té doby, co jsem jako J. J. Rousseau, potřebuji nekonečné ohledy, shovívavost a jemnost.
To najdu jedině tak, že si vezmu za manžela Saint-Amanda – budu svobodná, a pokud budu někoho milovat, nebude to manžel, s nímž bych žila neustále a který by mohl mé city zraňovat. Budu vídávat málo lidí, téměř nebudu chodit na návštěvy a budu pořádat hudební večery, takže vše půjde dobře.
Ale provdat se za muže, který se ožení pro sebe, který bude uhlazený a bohatý... To je k nenalezení.
Nebo velmi uhlazený mladý muž, který si mě vezme pro věno a který toho přirozeně bude chtít využít spolu s manželkou a není to přirozené poctivě a jako každý jiný? A co se ze mě pak stane?
I kdybych byla milována? Bude mě nudit, bude mi bránit v práci, aniž by to chtěl. A i kdybych nebyla jako Rousseau, nepřizpůsobila bych se obyčejné existenci – jak se svázat s člověkem, který je mi lhostejný, snášet ho, sdílet s ním život a svůj čas! Chodit na návštěvy a mít děti – a on ještě sáhne na mé jmění kvůli svému poslaneckému mandátu, nebo dokonce kvůli kurtizánám!
Ah! Ne.
Velmi bohatý princ by si mě nevzal z lásky – ještě by bylo třeba strávit celou sezónu, pět nebo šest měsíců se předvádět, tančit a nedělat nic jiného, než chodit do společnosti... K takovému riziku se neodhodlám. Vždyť nikdo si není jist, že nějakého prince uloví. Vezměte si Martinoffovou, ta nedělá nic jiného. Teta ji vodí všude, na každou sezónu, na každý bál – tři roky to trvá a žádný manžel.
Vrátit se do Itálie? To nejspíš udělám, budeme-li mít úspěchy na velvyslanectví. Po šesti letech? Neprovdána? Najdu ještě obdivovatele? Budou mě považovat za odkvetlou. Zatímco se vrátím-li provdána, budu oslnivá – a ráda bych se pomstila v Římě. Všechny ty dámy a samotný Dvůr – všichni se zabývali těmito velmi bohatými cizinkami, které tam strávily tři měsíce bez vycházení do společnosti.
Ah! Jaké velké naivky jsme tehdy byly!!
Jen španělské mravy trochu připomínají naše ruské provincie. Neměly jsme ani ty nejmenší způsoby... Je to politováníhodné.
Oh! Vzít si odvetu před všemi těmi lidmi. Když tam pojedu jako svobodná dívka, to se nepodaří. Ne – musím se provdat za Saint-Amanda nebo za Bojidara. Bojidar je kamarád, spořádaný chlapec, šetrný, až puntičkářský; byl by z něj přesně takový správce, jakého je třeba. Ale byl by to skutečný manžel – ano, ale nevadilo by to...
Jeho bratranec Petr si bere princeznu Zorku, dceru vládnoucího knížete Černé Hory – sňatek, který mu může pomoci usednout na srbský trůn; Petr je hlava rodu, bojovný uchazeč o trůn, a má naději. Bojidar by pak byl královský princ. Bylo by to dokonalé, zvláště protože musím zde přiznat svou nevysvětlitelnou slabost pro titul kněžny.
Je to elegantní, je to umělecké, je to rozkošné. Hraběnka, markýza, vévodkyně mi nic neříkají. Ale kněžna mě fascinuje jako umělecký předmět.
Kněžna je nádherný chochol a mrzelo by mě, kdybych ho neviděla na své hlavě.
Kněžna nahrazuje pět set tisíc renty. S titulem kněžny je člověk impozantní, i když vydává jen šedesát tisíc ročně.
Dobře zařízený palác, kněžna a krásná umění. Zbytek závisí na mně. Ale Láska?
Podvádět Bojidara? Podvádět – nikdy, nikoho.
Ale koneckonců máme rozvod, a najdu-li nějakou výjimečnou příležitost, znovu se provdám; a pak manželé často žijí odděleně – budu moci vymyslet zdravotní důvody, a pak by to nebylo podvádět, to jest – nebylo by to sdílet, a to stačí.
Ale možná nikoho milovat nebudu. Se Saint-Amandem by byla nejúplnější svoboda a zdá se mi, že bych ji využila.
Víte, že žertem mluví o této možné asociaci.
Je domluveno, že bude jen mým přítelem, že se věnuji umění, a pokud zradím jedno i druhé, nikdo se to nikdy nedoví.
„Rozhodl jsem se tím být,“ říká, „Napoleon jím byl; a pokud jím nebudu, bude to příjemné překvapení. Ale budete dbát o mou čest a mé jméno.“
„Jste stejně hloupý jako ostatní, Saint-Amande. Nebude to ani vaše čest ani vaše jméno, nýbrž má čest a mé jméno – nikdo na světě tedy nemůže být na ně žárlivější než já. Ostatně krásná umění mi nedávají čas myslet na lehkovážné věci.“
„Řekněte, že vám v tom zabrání vaše ctnost.“
„Chcete-li – ale můj milý, nikdo se to nikdy nedoví. Asociace, přátelství, vybraná společnost, Umění a sláva – a nic víc.“
Ale bude chtít mít kočár – a bude ho mít; a nic víc – byt, stravu, klid, jistotu před změnami ministerstev...
Takové jsou jeho výhody. Akademie ve výhledu po dobrých večeřích... Nezaslouží si ji – je to jen literární novinář – ale s protekcemi, intrikami, se vším na světě. A bavilo by mě mít pana Rolanda, akademika. Ale baron. Baronka – to je hloupé.
Mohlo by se... Další počmáraný papír.
Jdeme překvapit Canrobertovy a zdržet se tam hodinu. Návrat v osm hodin, vedro, únava, pach uhlí. Ale přesto je to pro pozorovatele zábavné – hledím do tisíce existencí, jak říká Balzac, zatímco teta hledá hádku s Dinou nebo se mnou.
Oh! Rodiny, které se hádají – to je nevýslovné.
Jules musí být v Paříži a jeho podřadný bratr se neukazuje, protože by ho pravděpodobně chtěl přivést, aby mi dokázal, že ke mně nechová nenávist. Pozvu ho na večeři – jeho, Emila, bez toho druhého! Ne – myslel by si, že je to pozvání oklikou.
Na druhé straně uvidím s tím idiotem architektem, jak nám řekne: „bratr právě odjel do Damvillers...“ Ať si tam jede, u všech čertů – jen ať si nemyslí, že jsem zklamaná.
Bohužel moje minulé řeči ho k tomu opravňují...
Ten Cassagnac je opravdu nízká povaha. V článku, který byl o něm napsán před dvěma lety a který byl přirozeně jím inspirován, se mluvilo o jedné velmi bohaté mladé cizince, která se „okouzlena tímto rytířem“ za něj chtěla provdat – ale on upřednostnil chaloupku a srdce. To už není hezké – co k tomu říkáte? A pak ve skoro všech těchto fejetonech v „Le Pays“ je žena jménem Moussah – mdlé jméno, kterým mi doma otravovali uši a které používala stará Mouzayová. Pořád Moussa. Je to on nebo jeho žena, kteří píší pod pseudonymy; nebo se ví, že byla jedna mladá cizinka, „okouzlena“ atd. A ty hrdinky jsou Rusky.
Cestou do Versailles jsme koupily „Le Pays“, které čtu jen velmi zřídka, a narazila jsem na tento fejeton a na ruskou Moussah. Zčervenala jsem a odporem se mi zkřivila ústa.
Ráda bych viděla Presseqovou.
Ten velký hlupák si snad představuje, že se neprovdávám, protože ho miluji. Ach, ten nesmírný trouba! Nízká, primitivní povaha. Samé nízké instinkty. Povaha pasáka – přitažlivá i odpudivá. Bože, jsi-li spravedlivý, proč necháváš věřit věcem, které nejsou a které mě tak poškozují! Ano – říká se, že jsem měla románek s Cassagnacem a že proto se neprovdávám; jinak by prý nešlo pochopit, proč s pěkným věnem nejsem ještě ani hraběnka, ani markýza.
Hlupáci. Naštěstí vy, hrstko vyvolených bytostí, lidé výjimeční, drazí a milovaní důvěrníci, kteří mě čtete – víte, na čem jste. Ale až mě budete číst, všichni ti, o nichž mluvím, budou pravděpodobně mrtví – a Cassagnac odnese do hrobu, kde bude odpočívat jeho tuk, sladké přesvědčení, že byl milován mladou a krásnou cizinkou, jež „okouzlena rytířem“ atd. Cassagnac. Ten hlupák. Ostatní tomu také uvěří. Hlupáci.
Ale vy dobře víte, že ne – bylo by to možná poetické odmítat chudé markýzíčky z lásky, jenže já je, bohužel, odmítám z rozumu.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka není jednoznačná. Rousseau ve „Vyznáních“ popisuje chronické tělesné potíže – mimo jiné urologické obtíže a hučení v uších s nedoslýchavostí –, které omezovaly jeho společenský život. Marie v této době již trpěla nedoslýchavostí; má zřejmě na mysli tělesný handicap, který si žádá ohledy. ↩
Pozn. překl.: Petr Karađorđević (1844–1921) si vzal princeznu Zorku Petrovičovou Njegošovou v roce 1883; stal se srbským králem v roce 1903. Bojidar Karađorđević (1862–1908) byl jeho bratranec, malíř a autor textů o umění. ↩
Pozn. překl.: „Chaloupka a srdce“ (une chaumière et un coeur) – romantické klišé z 18. a 19. století, označující výběr lásky před bohatstvím; Marie ho používá s ironií na Cassagnacovu adresu. ↩
Pozn. překl.: „Ten velký hlupák“ je Paul de Cassagnac. Mariina slova zní „Nature de nègre. Tous les bas instincts.“ (doslova „Černošská povaha. Samé nízké instinkty.“): rasová urážka, kterou druhá věta vysvětluje. ↩