Pátek 3. srpna 1883

Bastien-Lepage přivádí k zoufalství, když člověk studuje přírodu zblízka – chce-li ji bezvýhradně napodobit, nelze nemyslet neustále na tohoto nesmírného umělce.
Ovládá všechna tajemství pokožky – to, co dělají ostatní, je malba, u něj je to sama příroda.
Mluví se o realistech! Ale realisté nevědí, co je Skutečnost – jsou hrubí a myslí si, že jsou pravdiví.
Realismus nespočívá v zobrazení vulgární věci, nýbrž v podání, které musí být dokonalé.
Nechci, aby to byla malba – chci, aby to byla kůže a aby to žilo! Když se člověk celý den nadře jako kůň, skončí tím, že si krutě vyčítá, že pracoval špatně a vytvořil suchou, namalovanou věc!
A vzpomínka na toho netvora z Damvillers vás drtí. Je to široké, jednoduché, pravdivé a jsou tam všechny detaily přírody! Ach, bída!
A sochařství – no, pracuji skoro každé ráno na studiích; pokud jde o velké dílo, dnes večer mi železnou kostru upevnil jeden pán, kterého poslal Carriès – žádala jsem o dělníka a on mi poslal kolegu; zkrátka mě naučil, jak se upravují dráty atd. atd. Dala jsem padesát franků, to je hodně, ale umělce nelze platit jako dělníka.
Tchernitská, jinak zvaná bláznice, starý Tchoumakoff a pop.
Spím.
Přistihuji se, že mluvím s intonací Saint-Marceauxe. Nu – kterého z nich mám raději? Nevím. Ale na Bastienově straně je cosi nevím co, kvůli čemu bych jeho dobytí považovala za odvetu.
Saint-Marceaux je vlídnější. Oh! Ano. Architekt říká, že si mě Saint-Marceaux musí vážit. Možná – a navíc mě má za svéráznou a milou. Pokud jde o krajana Johanky z Arku – já se mu nelíbím. Cítím to.
Chápejte – nejde o nic, protože Saint-Marceaux má poměr, a ostatně ani jeden z nich se nemíní ženit... ale ne, zkrátka se mu nelíbím.
Je smutné nelíbit se i ženě, to mě drtí drcená, když stojím tváří v tvář bytosti, které se nelíbím. Není to ponižující, i ty nejkrásnější se mohou nelíbit, ale je to nepříjemné. Jedině dokonalá lhostejnost může... Ten hlupák si myslí, že mu ležím u nohou, přiměla jsem ho tomu věřit a přijala jsem ho s takovým zmatkem, když přišel, v den, kdy mi řekl velmi mírným tónem: „No tak, buďte klidná, nejsem přece tak děsivý, jsem člověk jako ostatní.“ To je docela pěkné. Kdyby věděl, jak se mu směji... Dokud člověk nevypadá, že je do sebe zahleděn, mohu obdivovat, ale jakmile mě nějaká bytost vezme za slovo a pokládá se za Boha, nestačí mi všechny mé nejrůznější city, abych se jí v duchu dosyta vysmála...
Jak mu to dát vědět!...