Sobota 28. července 1883

Bojidar a Emile Bastien přicházejí na oběd. Bojidar si připadá, jako by šlapal po oblacích – šel pro Emila domů a byl vpuštěn do ateliéru jeho nepřítomného bratra... To je látka na rozhovory na celý rok: „Bastien mi řekl“, „Bastien to udělal“, „Bastien mě měl přijít vyzvednout“, „Byl jsem u Bastienů, když...“ atd. atd.
Tito dva mladí se budou velmi přátelit a jsem nadšena, že je mohu počítat mezi své věrné. Zjistili, že jsem strašně koketní – a to mě baví k zbláznění! Protože scházím na oběd v šedé plátěné blůze s vyhrnulými rukávy nad loktem. „A jak jste nadmíru hezká,“ dodává Bojidar – koketnost spočívá v tom, ukázat se v úboru který by naháněl strach ostatním ženám. Architekt tvrdí, že se mi snad nikdy nedostane upřímných rad, protože všichni umělci, které tu viděl, nejsou sami sebou, když jsou se mnou – stávají se pochlebníky nebo milými... Kromě Julese a jeho samotného, přirozeně. Já mluvím takovým způsobem, že nevinný architekt uvěří jakési nenávisti k Julesovi. Nu, co říká je lichotivé, ale nepříjemné... Ostatně Julian mezi čtyřma očima je velmi upřímný – a přitom se tak dobře rozliší spontánní souhlas od shovívavého... Slova sama mohou lhát – ne oči a hlas!
A pak architekt vídal ty lidi na Salonu nebo u stolu, ale ne v mém ateliéru.
Bojidar jde s námi na výstavu sochařské soutěže – mluvím tam s Cabanelem, který oznamuje, že malířská cena připadá Baschetovi z Julianova ateliéru.
Emile Bastien říká, že by mě s takovou sestavou, jako je ta poslední, přijali do přijímacího konkursu Školy. A je upřímný. Po rozkošných paradoxech Saint-Marceauxe jsem se byla div nepropadla hanbou.
Školní sochy mi dodávají odvahu – přinesli dřevěnou kostru a já přece jen udělám svou skicu ve větším formátu, pro zábavu...
Každý den k nám někdo přijde k večeři, ale dnes večer k nám přichází pět lidí – Engelhardtovi, Tchernitská, Saint-Amand, Bailleul.
Po večeři scházíme do bytu Pitauchardových, kde nám Rosalie nabízí čaj a kde můj duchovní syn Louis-Jules-René zpívá šansony z kavárenských varieté. Tento proslulý černoch vystupoval v Ambassadeurs – tento umělecký životopis jsme odhalili před nějakým časem.
Hodně se smáli, já se nebavila – přemýšlela jsem o slávách sochařství a malířství.
A Thibaudin dostal tři franky spropitného. Thibaudin – to je Louis; připadá mi vtipné říkat mu jako ministrovi, a přezdívka je přijata všemi stálými hosty. Protože bude padesát let mezi dnešní chvílí a momentem, kdy píši, je dobré říci: Thibaudin uprchl z Pruska a pod falešným jménem znovu bojoval, ačkoli dal čestné slovo, že nebude dále válčit, pod podmínkou, že ho propustí na svobodu. Představte si útoky reakcionářských novin, vtipy, písničky atd. o čestném slovu ministra. Jaká je spojitost mezi ním a Julesem-René?
Nevím. Ale z nesmyslů se dají dělat legrační věci.

Poznámky

Pozn. překl.: Ambassadeurs – slavné pařížské kavární divadlo (café-concert) na Champs-Élysées, populární zábavní podnik. ↩
Pozn. překl.: Generál Thibaudin, ministr války 1882–83, byl v roce 1870 zajat Prusy a propuštěn na čestné slovo, že dále nebude bojovat. Poté, co toto slovo porušil a bojoval pod cizím jménem, byl skandalizován tiskem. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Nesdo“ (tak v tisku; zřejmě Mariino obvyklé „Nescio“, „nevím“, se slabikou „ci“ přečtenou jako „d“). Marie hned dodává, že z nesmyslů (fr. non-sens) se dají dělat legrační věci. ↩