Sobota 28. července 1883. Bojidar a Emile Bastien přicházejí na oběd. Bojidar si připadá, jako by šlapal po oblacích – šel pro Emila domů a byl vpuštěn do ateliéru jeho nepřítomného bratra... To je látka na rozhovory na celý rok: „Bastien mi řekl", „Bastien to udělal", „Bastien mě měl přijít vyzvednout", „Byl jsem u Bastienů, když..." atd. atd. Tito dva mladí se budou velmi přátelit a jsem nadšena, že je mohu počítat mezi své věrné. Zjistili, že jsem strašně koketní – a to mě baví k zbláznění! Protože scházím na oběd v šedé plátěné blůze s vyhrnulými rukávy nad loktem. „A jak jste nadmíru hezká," dodává Bojidar – koketnost spočívá v tom, ukázat se v úboru [začerněná slova: který by naháněl strach ostatním] ženám. Architekt tvrdí, že se mi snad nikdy nedostane upřímných rad, protože všichni umělci, které tu viděl, nejsou sami sebou, když jsou se mnou – stávají se pochlebníky nebo milými... Kromě Julese a jeho samotného, přirozeně. Já mluvím takovým způsobem, že nevinný architekt uvěří jakési nenávisti k Julesovi. Nu, co říká je lichotivé, ale nepříjemné... Ostatně Julian sám o sobě je velmi upřímný – a přitom se tak dobře rozliší spontánní souhlas od shovívavého... Slova sama mohou lhát – ne oči a hlas! A pak architekt vídal ty lidi na Salonu nebo u stolu, ale ne v mém ateliéru. Bojidar jde s námi na výstavu sochařské soutěže – mluvím tam s Cabanelem, který oznamuje, že malířská cena připadá Baschetovi z Julianova ateliéru. Emile Bastien říká, že by mě s takovou sestavou, jako je ta poslední, přijali do přijímacího konkursu Školy. A je upřímný. Saint-Marceaux se svými rozkošnými paradoxy mě byl zahnal do země. Školní sochy mi dodávají odvahu – přinesli dřevěnou kostru a já přece jen udělám svou skicu ve větším formátu, pro zábavu... Každý den k nám někdo přijde k večeři, ale dnes večer nás přichází pět – Engelhardtovi, Tchernitská, Saint-Amand, Bailleul. Po večeři scházíme do bytu Pitauchardových, kde nám Rosalie nabízí čaj a kde můj duchovní syn Louis-Jules-René zpívá šansony z kavárního divadla. Tento proslulý tmavovlasý chlapec vystupoval v Ambassadeurs – tento umělecký životopis jsme odhalili před nějakým časem. Hodně se smáli, já se nebavila – přemýšlela jsem o slávách sochařství a malířství. A Thibaudin dostal tři franky spropitného. Thibaudin – to je Louis; připadá mi vtipné říkat mu jako ministrovi, a přezdívka je přijata všemi stálými hosty. Protože bude padesát let mezi dnešní chvílí a momentem, kdy píši, je dobré říci: Thibaudin uprchl z Pruska a pod falešným jménem znovu bojoval, ačkoli dal čestné slovo, že nebude dále válčit, za podmínku, že ho propustí na svobodu. Představte si útoky reakcionářských novin, vtipy, písničky atd. o čestném slovu ministra. Jaká je spojitost mezi ním a Julesem-René? Nesdo. Ale z non-sensu se dají dělat vtipné věci.