Neděle 29. července 1883.

Neděle 29. července 1883.

Pondělí 30. července 1883. Engelhardtovi, stará paní Čumakovová, Bailleulová a jiní stálí hosté jsou na cestách. K večeři budeme osamělejší. Pracuji bez možnosti srovnat, co dělám – je to škoda; vzpomínám, jak to bylo u Juliena zpočátku... Nic mě neučilo tolik jako sledovat ostatní. Mé sochařství bude neučené – oh, zajisté – žádný systém, žádný postup, žádný vzor, žádné vodítko. A jsem spokojena s tím, co dělám; zdá se mi, že jsem od začátku udělala velké pokroky. Saint-Marceaux mi nikdy neřekl to, co říká každý: jak je krásné pracovat; ale vy pracujete vážně; ale to není ženská práce; ale máte talent – zkrátka vše, co říká každý. Zdá se mu přirozené, že pracuji, a pochválil mě jen za pastel a za Irmin portrét. Naposledy byl trochu příliš duchaplný... Přestat pracovat, procházet se a vidět věci jistým způsobem, žádné řemeslo. Měli snad Byzantinci řemeslo? Umělci renesance jsou už ubožáci – vědí příliš mnoho. Rembrandt je velký, ačkoli je velmi silný – ale ne proto. Dodejme také, že návštěva tohoto velkého sochaře mi začíná připadat jako takřka přirozená událost. Není to [začerněná slova: že by přicházel často, ale přece jen] přišel za několik měsíců třikrát nebo čtyřikrát a jsem trochu obeznámena s takovými šťastnými chvílemi. Velmi se bojím znovu vidět, co jsem dnes namalovala – zdá se mi, že je to lepší... Ale zítra? A každý den je to takový stesk, leda by člověk hned věděl, že je to špatné.

Úterý 31. července 1883.