Středa 25. července 1883. Na École des Beaux-Arts se dívat na soutěž o Řím. Vzali jsme s sebou starého Gaviniho a dobře jsem se pobavila. V uměleckých věcech je naprosto tupý – pokládá se za velkého znalce, mluví nahlas, dělá postřehy o kresbě, barvě, kompozici, pózuje a myslí si, že obecenstvo žasne. Když je člověk špatné nálady, je to muka – jinak je to zábavné. Pan Carriès nám přináší dvě objednané busty za sto franků kus. Necháváme ho k večeři. Vypadá velmi stísněně, přestože si nasazuje určitý sebejistý výraz; trpěla jsem za něj v představě, jak mu musí být trapně. Je krajně chudý, jak řekl Emile Bastien – to vše mi je líto. A je mi hanba, že jsem zaplatila za dvě umělecká díla cenu klobouku. Místo aby mě tato cítění učinila vlídnější, způsobila, že jsem navenek postrádala srdečnosti, a to mě mrzí. Ten chudák si v salonu sundal svrchník a hodil ho na pohovku. Nehovoří; Engelhardt a já jsme muzicírovali – to způsobilo určité uvolnění; asi nevěděl, jak se chovat. Nevidím v něm žádný vtip, ale s talentem, jaký má, musí být inteligentní – jenže jsme ho nedokázali uvést do pohody. Ostatně je to divoká povaha a musí být velmi hrdý a velmi nešťastný. Snad je to jen pózér... V každém případě je jisté, že je velmi chudý a že jsem od něj koupila dvě busty za dvě stě franků – a to mě zahanbuje. Chtěla bych mu poslat ještě sto franků, protože mám kapitál sto padesát franků, ale nevím jak. Musím vám říci také, že nikdy nemám peníze a že šaty a klobouky se platí zvolna. Vždyť máme sotva sto tisíc renty a vše vydáváme, stále nám chybí peníze, a přitom dům představuje majetek nejméně tři sta tisíc franků renty. Zkrátka – dvě stě franků za zbytečnou věc je tu hodně, ale stejně... Jsem nespokojena.