Čtvrtek 26. července 1883. Stále nejisté počasí odkládá mé plátno a já jsem demolovala všechny své hliněné sestavy kromě jedné, která ani není ještě na místě – a právě tehdy přirozeně přichází Saint-Marceaux... Pozor na tlukot srdce, krystalizace atd. Chvatně se převléknu do jiných šatů, nechávám ho dlouho čekat a přijímám ho konečně; neupravená a zarůžovělá. Dnes ráno jsem právě přemýšlela, že pokaždé, když přijde, jsem ošklivá. Je to trapné... Je velmi zábavný, stále rozhořčen na moderní školu, naturalisty a lidské dokumenty. Je třeba hledat něco, co je umění a co nelze vysvětlit... Dobře tomu rozumím, ale... Viděl jen tu chudou sestavu a řekl mi, abych pokračovala – a nic víc. Je to odvracující. Ležící figuru, kterou mi Carriès poradil dát odlít, aby se zachovala, má odlévač – takže ji nemohl vidět. Nedostala jsem žádný kompliment, jen za ten věčný Dinin portrét, který nacházejí tak pěkným... Saint-Marceaux je rozkošný – původní, vtipný, nervózní, takřka trhaný, a nelze mu odpustit tlouct do všeho. Divná je tato pokryteckost, která přičítá talent každému. Viděl mé kluky a řekl, že je snadné dělat věci nízké, sedláky, gavroche, v podstatě karikatury – ale udělejte věci hezké, jemné, s charakterem – v tom je obtížnost. A hlavně do toho vložte to nevím co, to, co nelze vysvětlit, to, co je zkrátka umění a co nacházíme jen v sobě. Neřekla jsem to já? Pryč s nízkými opisovači, fotografy, naturalisty. Jen do toho! Ale to, co ve mně zanechalo tísnivý dojem, je, že jsem nebyla hezká, ani živá, ani vtipná... Bída! Je to snad chronický stav? Je to zcela uhlazený člověk – ne jako ten malý angloman z Damvillers. Víte – ta velká věc by byla... Byla by... Ne, nikdy nedokážu říci, jak moc... S jakou strašlivou prudkostí toužím být někým! Nebe mi dalo jen relativní krásu, nemohu tedy být Récamierová; ale jsem mnohem hezčí než mnohé slavné ženy, které byly většinou ošklivé... A tak touha dobýt muže jako Saint-Marceaux se podobá šílenství...