Sobota 14. července 1883

Jedeme se projet v kočáře podívat na ověnčené město. Baví mě to. A pak pokračuji ve včerejším usebrání.
Četli jste Stendhalovu „Lásku“? Čtu ji právě teď.
Nikdy jsem v životě nemilovala, anebo jsem nepřestávala být zamilována do bytosti imaginární. Uvidíme?
Přečtěte tu knihu. Je ještě jemnější než Balzac, pravdivější, harmoničtější a poetičtější. Božsky vyjadřuje to, co každý pocítil – i já. Jenže já jsem vždy... byla příliš analytická. Skutečně jsem byla zamilována pouze do Audiffreta v Nice, a ještě tehdy z nevědomosti.
Láska v patnácti letech a pak chorobné uchvácení tím hrůzným Larderelem. A pak? Cassagnac? Na toho jsem zapomněla, a ostatně mě přitahoval jen svou slávou – krystalizace byla posmrtná, osmělím-li se tak vyjádřit. Milovala jsem ho (??) ze vzpomínky.
Takže teprve budu milovat?
Stendhal mluví o ženách jako o rozkošných tvorech vyšívajících na rámu, a podle toho rozebírá jejich city. Jsem zjevně výjimka, jeho reflexe se na mě nevztahují; spíše se poznávám v jeho osobních pocitech, které jsou pocity zaneprázdněného muže, muže talentu... Zkrátka. Takže tedy jednoho dne budu milovat? Koho? A otřese to mnou?
A přijdu o rozum? To bude velmi zvláštní. Bylo by škoda narazit na nějakého hrubého tvora. Vzpomínám, jak jsem v Neapoli, sama na balkóně, poslouchala serenádu... skutečně okouzlující chvíle; cítit se přenesena do vytržení bez předmětu a bez jiné příčiny než tato země, večer a hudba. Tyto dojmy jsem nikdy nezažila znovu – ani v Paříži, ani nikde jinde než v Itálii. Kdybych se nebála drbů, hned bych se provdala za Saint-Amanda a žila bych svobodně a klidně, než potkám bytost... svrchovanou.
Ale lidé by mluvili, vymýšleli by si špinavé záhady, protože se ví, že Saint-Amand není úplný. A na druhé straně provdat se za pana jako každý jiný, který nemá co si vyčítat, a který by mě učinil nešťastnou nebo by mě nudil.
Co se týče nalezení vysněného ideálu, v to příliš nedoufám. Neboť i kdyby byla duše, možná nebude patřičné postavení ve světě atd... Prozatím se zastavuji u sňatku se Saint-Amandem.
Je baron, mimořádný vyslanec, zástupce nebo šéf něčeho na ministerstvu; průměrný literární talent, zvláště jako kompilátor, s časem, jměním, dobrými večeřemi by jistě zamířil do Akademie. Je to pan Roland nebo pan Récamier – avšak velmi skvělý.
Mluví se mnou často o práci a umění, to je vše. Říká, že mi rozumí; že bychom se měli spojit – zkrátka bych nemusela dělat žádný krok. Ale je-li pravda, co se říká, co si o mně myslí? Věří skutečně, že patřím jen Umění a navždy? Anebo si myslí, že si o sobě myslím, že jsem celá pro Umění, a chce toho využít k sňatku, v jaký by se nikdy neodvážil doufat?
Pak by se ovšem přizpůsobil, kdybych změnila smýšlení... Jednou jsem mu řekla, že důležité není mít naprosto ctnostnou ženu, nýbrž ženu dost chytrou, aby tak vždy vypadala. Neřekl ne. Nelze si představit sňatek, který by mi lépe vyhovoval. Jenže by bylo třeba přesvědčit svět, že vše jde dobře. Mít například dítě první rok. A jak? A co by se říkalo?
Ne, raději předstírat – přibližně – skutečný výraz se mi příčí – falešné atd. Bylo by to snadné a on by byl součástí spiknutí. Nu, líčím tu pěkné věci, Bože můj – jsou to plány praktického uspořádání, abych v klidu užívala svou práci a snad štěstí, které by jednoho dne přišlo...
Není ani měsíc, co zemřel můj otec, a nevzpomínám na něj... Někdy ano, a spíše s lítostí, neboť když byl vlídný, byl zábavný; měl jistý vtip, dost posměšný, hodně ze mě v sobě měl a říkal někdy přesná a štiplavá slova.
Jsem stále více přesvědčena, že bych měla psát – je to neodolatelná potřeba, a od svých pěti či šesti let jsem psávala dopisy, a v jedenácti jsem si zaznamenávala dojmy; zkrátka je to pro mě nejen přirozené, ale nezbytné...
A jsem trýzněna, protože nevím, jakou formu dát všem těm chaotickým myšlenkám... Vždyť toto je pravé kafarnaum, do nějž házím vše bez pořádku. Ale stranou existuje román... Věci, jejichž začátky se mi přihodily. Vycházím z nějaké osobní události nebo pocitu a na tom se staví román, který vidím, který prožívám a který opisuji podle skutečnosti...
Tento deník by byl po mé smrti nesmírně zajímavý, kdybych za svého života napsala několik dobrých knih... Mám od několika dní nápad, k němuž využiji Saint-Amanda – ale nejprve musím napsat tu knihu. A mám dvě věci rozpracovány, které mě velmi zajímají...
A malířství a sochařství. A hudba? Ale to vše dohromady. To způsobuje, že trochu ztrácím hlavu. Psát mohu jen večer a nejvýše dvě hodiny. Ale cítím, že právě to mě zaměstnává nejvíc... S ostatním.
To můj obdiv vzdálil Bastien-Lepaga.
Rozumí se samo sebou, že když mluvím o lásce, nikdy nejde o lásku konečnou. Rozumíte mi – jde výhradně o cit, neboť Stendhal rozlišuje několik druhů lásky a Láska-vkus se mi zdá být citem, který jsem někdy zažila. Avšak ta pravá, Láska-vášeň, jak ji nazývá, teprve přijde.
Ale to nebylo to, co jsem chtěla říci. Chtěla jsem jen poznamenat jeden velmi přesný postřeh, který mi vysvětluje chladnost velkého malíře. „Je třeba dobře se varovat toho, aby se naději otvíraly přístupy dřív, než je jisté, že tu je obdiv. Vznikla by fádnost, která lásku navždy znemožňuje, nebo ji lze alespoň vyléčit pouze bodnutím sebeúcty.“ Tento prostředek je třeba použít a pokusím se o to.
Ne že by mezi námi šlo o lásku – ale... Ostatně vždy jde o to více či méně... Zkrátka Stendhal popisuje zrod lásky takto: 1) obdiv, pak štěstí, jež by člověk měl z toho, že ho tato žena nebo tento muž miluje, 2) naděje.
Lásku určuje naděje, která přichází po obdivu – odejmete-li naději po jediném dni, láska přesto vznikla. Co znamená naděje? Naděje být milována, nebo prostě se líbit, nebo ještě méně: být sympatická.
Tohle tedy mohlo proběhnout mezi námi – jenže ještě než mě obdivoval, ukázala jsem mu, že ho obdivuji jako hrdinu; muži jsou domýšliví a ženy také, mohl si myslet, že jsou to „přístupy naději“. Odtud žádná krystalizace.
Přečtěte tuto knihu Stendhalovu – je rozkošná a budete mi lépe rozumět. Nezbývá mi tedy než bodnutí sebeúcty. Bude to snadné, přemýšlela jsem o tom již před Stendhalem. Zbožňuji ho, toho Stendhala, a Balzaca také, protože vyjadřují mé myšlenky jasným a obdivuhodným jazykem.
Neříkám, že mě ten malý záludník z Damvillers bude milovat, ale přinejmenším mě bude více ctít. Pokládá mě za tu, která mu padla k nohám, protože si nedovede představit propast mezi mým obdivem k jeho talentu a naprostým uchvácením.
Když jsem bývala zamilována, nepociťovala jsem žádnou nenávist vůči ženě, o níž jsem věděla, že je milenkou pana X. Vévody z Hamiltonu, malého Audiffreta nebo nevýznamného Larderela. Naopak – pohled na tyto osoby mi byl příjemný; tyto dámy mi byly téměř drahé kvůli Němu. Tento dojem jsem si ve svůj čas zaznamenala v tomto slavném deníku a vrací se mi v mysli v souvislosti se Stendhalem, který říká, že když vidí svou nejkrutější nepřítelkyni, která se však neustále pohybuje v blízkosti jeho idolu, nemůže ji nenávidět, neboť mu tolik připomíná jeho předmět.

Poznámky

Pozn. překl.: 14. července je francouzský národní svátek – výročí dobytí Bastily (1789); Marie zmiňuje ověnčené město (pavoisée). ↩
Pozn. překl.: Stendhal, „O lásce“ (De l’Amour, 1822) – pojednání analyzující různé druhy a fáze milostného citu; klíčové pojmy jako „krystalizace“, „Láska-vkus“ (Amour-goût) a „Láska-vášeň“ (Amour-passion) Marie hojně využívá v tomto záznamu. ↩
Pozn. překl.: Audiffret – Mariin dětský zájem z doby pobytu v Nice; opakující se postava v raných denících. ↩
Pozn. překl.: Krystalizace (cristallisation) je Stendhalův termín pro psychologický proces idealizace milované osoby – vrstvení dokonalostí na předmět lásky jako krystalky soli na větev. Marie ironicky konstatuje, že u Cassagnaca nastala „posmrtně“ – teprve poté, co zájem opadl. ↩
Pozn. překl.: „n’est pas complet“ (doslova „není úplný“) — Marie neupřesňuje, co tím myslí. ↩
Pozn. překl.: Pan Roland – manžel Manon Rolandové, slavné revoluční figury; pan Récamier – manžel Juliette Récamierové, proslulé saloniérky. Marie naráží na muže, kteří prosluli hlavně jako manželé slavných žen. ↩
Pozn. překl.: „kafarnaum“ (fr. capharnaüm) – přeneseně nepořádek, zmatek, změť; název pochází z biblického města Kafarnaum. ↩
Pozn. překl.: Stendhal rozlišuje čtyři druhy lásky: Láska-vášeň (Amour-passion), Láska-vkus (Amour-goût), Fyzická láska a Láska z marnivosti. Marie se identifikuje s typologií zaneprázdněného muže talentu. ↩