Sobota 14. července 1883. Jedeme se projet v kočáře podívat na ověnčené město. Je mi to milé. A pak pokračuji ve včerejším usebrání. Četli jste Stendhalovu „Lásku"? Čtu ji právě teď. Nikdy jsem v životě nemilovala, anebo jsem nepřestávala být zamilována do bytosti imaginární. Uvidíme? Přečtěte tu knihu. Je ještě jemnější než Balzac, pravdivější, harmoničtější a poetičtější. Božsky vyjadřuje to, co každý pocítil – i já. Jenže já jsem vždy... byla příliš analytická. Skutečně jsem byla zamilována pouze do Audiffreta v Nice, a ještě tehdy z nevědomosti. Láska v patnácti letech a pak chorobné uchvácení tím hrůzným Lardereiem. A pak? Cassagnac? Toho jsem zapomněla, a ostatně mě přitahoval jen svou slávou – krystalizace byla posmrtná, osmělím-li se tak vyjádřit. Milovala jsem ho (??) ze vzpomínky. Takže teprve budu milovat? Stendhal mluví o ženách jako o rozkošných tvorech vyšívajících na rámu, a podle toho rozebírá jejich city. Jsem zjevně výjimka, jeho reflexe se na mě nevztahují; spíše se poznávám v jeho osobních pocitech, které jsou pocity zaneprázdněného muže, muže talentu... Zkrátka. Takže tedy jednoho dne budu milovat? Koho? A to mě pohltí? A přijdu o rozum? To bude velmi zvláštní. Bylo by škoda narazit na nějakého hrubého tvora. Vzpomínám, jak jsem v Neapoli, sama na balkóně, poslouchala serenádu... skutečně okouzlující chvíle; cítit se přenesena do vytržení bez předmětu a bez jiné příčiny než tato země, večer a hudba. Tyto dojmy jsem nikdy nezažila znovu – ani v Paříži, ani nikde jinde než v Itálii. Kdybych se nebála drby, hned bych se provdala za Saint-Amanda a žila bych svobodně a klidně, než potkám bytost... svrchovanou. Ale lidé by mluvili, vymýšleli by si špinavé záhady, protože se ví, že Saint-Amand není úplný. A na druhé straně provdat se za pana jako každý jiný, který nemá co si vyčítat, a který by mě dělal nešťastnou nebo nudil. Co se týče nalezení vysněného ideálu, v to příliš nedoufám. Neboť i kdyby byla duše, možná nebude patřičné postavení ve světě atd... Prozatím se zastavuji u sňatku se Saint-Amandem. Je baron, mimořádný vyslanec, zástupce nebo šéf něčeho na ministerstvu; průměrný literární talent, zvláště jako kompilátor, s časem, jměním, dobrými večeřemi by jistě zamířil do Akademie. Je to pan Roland nebo pan Récamier – avšak velmi skvělý. Mluví se mnou často o práci a umění, to je vše. Říká, že mi rozumí; že bychom se měli spojit – zkrátka bych nemusela dělat žádný krok. Ale je-li pravda, co se říká, co si o mně myslí? Věří skutečně, že patřím jen Umění a navždy? Anebo si myslí, že si o sobě myslím, že jsem celá pro Umění, a chce toho využít k vytoužené partii? Pak by se ovšem přizpůsobil, kdybych změnila smýšlení... Jednou jsem mu řekla, že důležité není mít naprosto ctnostnou ženu, nýbrž ženu dost chytrou, aby tak vždy vypadala. Neřekl ne. Nelze si představit sňatek, který by mi lépe vyhovoval. Jenže by bylo třeba přesvědčit svět, že vše jde dobře. Mít například dítě první rok. A jak? A co by se říkalo? Ne, raději předstírat – přibližně – skutečný výraz se mi příčí – falešné atd. Bylo by to snadné a on by byl součástí spiknutí. Nu, líčím tu pěkné věci, Bože můj – jsou to plány praktického uspořádání, abych v klidu užívala svou práci a snad štěstí, které by jednoho dne přišlo... Není ani měsíc, co zemřel můj otec, a nevzpomínám na něj... Někdy ano, a spíše s lítostí, neboť když byl vlídný, byl zábavný; určitý vtip, dost žertovný, hodně ze mě v sobě měl a říkal někdy přesná a štiplavá slova. Jsem stále více přesvědčena, že bych měla psát – je to neodolatelná potřeba, a od svých pěti či šesti let jsem psávala dopisy, a v jedenácti jsem si zaznamenávala dojmy; zkrátka je to pro mě nejen přirozené, ale nezbytné... A jsem trýzněna, protože nevím, jakou formu dát všem těm chaotickým myšlenkám... Vždyť toto je bludný dům, do nějž házím vše bez pořádku. Ale stranou existuje román... Věci, jejichž začátky se mi přihodily. Vycházím z nějaké osobní události nebo pocitu a na tom se staví román, který vidím, který prožívám a který opisuji z přírody... Tento deník by byl po mé smrti nesmírně zajímavý, kdybych za svého života napsala několik dobrých knih... Mám od několika dní nápad, k němuž využiji Saint-Amanda – ale nejprve musím napsat tu knihu. A mám dvě věci rozpracovány, které mě velmi zajímají... A malířství a sochařství. A hudba? Ale to vše dohromady. To způsobuje, že trochu ztrácím hlavu. Psát mohu jen večer a nejvýše dvě hodiny. Ale cítím, že je to to, co mě nejvíce zaměstnává... S ostatním. To můj obdiv vzdálil Bastien-Lepaga. Rozumí se samo sebou, že když mluvím o lásce, nikdy nejde o lásku konečnou. Rozumíte mi – jde výhradně o cit, neboť Stendhal rozlišuje několik druhů lásky a Láska-vkus se mi zdá být citem, který jsem někdy zažila. Avšak ta pravá, Láska-vášeň, jak ji nazývá, teprve přijde. Ale to nebylo to, co jsem chtěla říci. Chtěla jsem jen poznamenat jeden velmi přesný postřeh, který mi vysvětluje chladnost velkého malíře. „Je třeba dobře se varovat toho, aby se naději před obdivem otvíraly přístupy. Vznikla by fádnost, která lásku navždy znemožňuje, nebo ji lze alespoň vyléčit pouze bodnutím čistou sebeúctou." Tento prostředek je třeba použít a pokusím se o to. Nejde o to, aby šlo o lásku mezi námi – ale... Ostatně vždy jde o to více či méně... Zkrátka Stendhal popisuje zrod lásky takto: 1) obdiv, pak štěstí, jež by člověk měl z toho, že ho tato žena nebo tento muž miluje, 2) naděje. Je to naděje po obdivu, která lásku určuje – odejmete-li naději po jediném dni, láska přesto vznikla. Co znamená naděje? Naděje být milována, nebo prostě se líbit, nebo ještě méně: být sympatická. A tak to je to, co mohlo proběhnout mezi námi – jenže ještě než mě obdivoval, ukázala jsem mu, že ho obdivuji jako hrdinu; muži jsou domýšliví a ženy také, mohl si myslet, že jsou to „přístupy naději". Odtud žádná krystalizace. Přečtěte tuto knihu Stendhalovu – je rozkošná a budete mi lépe rozumět. Nezbývá mi tedy než bodnutí sebeúcty. Bude to snadné, přemýšlela jsem o tom již před Stendhalem. Zbožňuji ho, jeho Stendhala, a Balzaca také, protože vyjadřují mé myšlenky jasným a obdivuhodným jazykem. Neříkám, že mě ten malý lišák z Damvillers bude milovat, ale přinejmenším mě bude více ctít. Pokládá mě za tu, která mu padla k nohám, protože si nedovede představit propast mezi mým obdivem k jeho talentu a naprostým uchvácením. Když jsem bývala zamilována, nepociťovala jsem žádnou nenávist vůči ženě, o níž jsem věděla, že je milenkou pana X. Vévody z Hamiltonu, malého Audiffreta nebo nevýznamného Lardereie. Naopak – pohled na tyto osoby mi byl příjemný; tyto dámy mi byly téměř drahé kvůli Němu. Tuto dojmovou notu jsem si ve svůj čas zaznamenala v tomto slavném deníku a vrací se mi v mysli v souvislosti se Stendhalem, který říká, že když vidí svou nejkrutější nepřítelkyni, která se ale neustále blíží jeho idolu, nemůže ji nenávidět, neboť mu tolik připomíná jeho předmět.