Neděle 15. července 1883. K večeři: Bagnitský, pope, Čumakov atd.

Neděle 15. července 1883. K večeři: Bagnitský, pope, Čumakov atd.

Pondělí 16. července 1883. Krystalizace mě živě zaměstnává a jsem přesvědčena, že existuje kniha k napsání o nevinných krystalizacích, které nevyústí.¹ Já například, u níž by úplná láska [Škrtnuto: vášeň] byla možná jen v manželství nebo u jakékoli jiné dívky, nebo i vdané ženy se zásadami. Nejsme proto uchráněny věcí, které krystalizace způsobují; tyto krystalizace nevyústí, a dovolte mi zde říci, že slovo krystalizace nemám ráda, ale jak říká Stendhal, vyhneme se jím zdlouhavému vysvětlení, proto ho užívám. Říkala jsem, říkaly jsme tedy ano. [Škrtnuto: láska začíná] krystalizace začíná; má-li „předmět všechny dokonalosti", poddáme se jí a dospějeme k lásce. To jest: milujeme; podstatné je milovat, a ne praktikovat věc, kterou pan Alexandre Dumas syn nazývá láskou.² Nemá-li předmět všechny dokonalosti, odhalíme-li v něm vadu, vady – ať ošklivost, směšnost nebo nedostatek ducha – věc se zastaví v polovině cesty. [Začerněné slovo: myslím] také, že ji lze zastavit podle vůle. Krystalizace v případě Cassagnaca začala: uvažuji o něm, zkoumám ho – je to hlučný tribun, mluví o něm celá Evropa, ženy jsou z něj bez sebe, je přijímán ve Faubourg Saint-Germain.³ Dovoluji si ho milovat. Krystalizace pokračuje a dospěji k ní. Kdybych v něm tehdy odhalila nějakou vadu v očích světa, krystalizace by přestala. Jiný příklad: předpokládejme, že se zabývám – a trochu se zabývám, nevím přesně proč – Bastien-Lepagem. Protože si nemohu dovolit nechat se tímto směrem unést, krystalizace nenastane a lásky nebude. Je to talentovaný muž, ale v očích všech je to jen „malíř velkého talentu". Moje marnivosti by byly dotčeny. Řeknete si tedy: to není pravá láska. Možná. Vyprávím vám, jaká jsem, a podobných jistě bude víc. Předpokládejme, že tentýž malíř by byl uznán nejen za největšího umělce – to by nestačilo – nýbrž by se stal umělcem-bohem jako zesnulý Wagner,⁴ a s ničím víc než tím, co v srdci mám nyní, troufám si tvrdit, že bych prožila nejúplnější a nejšílenější lásku-vášeň. Nebylo by již překážek, vad; předmět by měl všechny dokonalosti a krystalizace by proběhla. Nyní si zapíši všechny dojmy týkající se tohoto citu. Pohled na klobouk podobný klobouku předmětu zastavuje tep srdce, říká Stendhal. On sám navíc červenal při slyšení rohu dveří blízko nichž bydlela přítelkyně jeho vyvolené. Já v čtrnácti letech jsem červenala při vyslovení nebo slyšení slova vévoda – kvůli vévodovi z Hamiltonu. Od té doby jsem tuto tak prudkou citlivost neobjevila. Když jsem četla lekce angličtiny, kde se o historických vévodech mluvívalo, bylo to mučením – třásla jsem se jako provinilec. To jsem od té doby nezažila – v takovém stupni; stávalo se mi, že jsem s potěšením vyslovovala jméno osob nebo předmětů blízkých Předmětu mých tehdejších snů; usmívat se, červenat se jen nepatrně – a nic víc. Sebeláska nebo marnivost mi stále ještě způsobují nejprudší vzrušení. Čekám na návštěvu nebo pozdrav se srdce tlukotem a skutečnou horečkou – a to od lidí, do nichž srdce nemá co mluvit, někdy od žen. Tentýž Jules mě ponořil do nesmírných rozrušení. Přijde, nepřijde, půjde s námi prohlédnout výstavu? Vystrojila jsem se a přála jsem si svou marnivost odškodnit. Jsou to tyto city, které způsobily, že na tohoto umělce [začerněné slovo: stále] myslím. A pak jeho bratr těží z tohoto zaměstnání – zdálo se mi, že je do mne zamilován. Jaký člověk vkusu! Tento cit od jiného podřízeného by mě možná tolik nezaměstnával, ale je to bratr toho druhého – a to mění věci. Pak se mi zdá, že se odtahuje; to mě mrzí a hle, jsem tím velmi zaměstnána, vzrušena, a pozoruji jeho způsob chování. Trvá to? Prošlo to? V takových chvílích mi pohled na klobouk podobný klobouku toho hanebného architekta může způsobit prudký tlukot srdce – slovo cti. Proto těmto věcem nelze věřit. Pak vyjdu s maršálkou a najednou se mi zdá, že není tak milostivá jako obvykle – hle, tlukot mého srdce je vážně ohrožen, hledám příčinu, představuji si tisíce věcí a ztrácím hlavu. Pak... Jakmile člověk doufá, že se zalíbí nějakému muži, ať jakémukoli, tento muž okamžitě vystupuje z davu. Pak je mu ovšem jedno... Hle Carrier-Belleuse.⁵ Byl okouzlen mou rozkošnou osobou, snad si myslel, že cizinka originál, umělkyně – je naděje... A jakmile byl o mé osobě lépe informován, odtáhl se. Zaměstnával mě a dosud je stále trochu víc než ostatní. Ale taková jsem já – musí být dalších takových! Avšak hle, jsem nyní velmi pozorná vůči krystalizaci... Kdybych byla provdána za Saint-Amanda, dovolovalo by to být méně celou a spokojit se s dílčími krystalizacemi. Mohla bych, zdá se mi... Ale pero dělá z těchto výlevů příliš konkrétní věci, a tak se zastavuji.

Úterý 17. července 1883. Stále zaměstnána krystalizacemi – bez předmětu, bohužel. A sochařstvím. Malířství jde trochu lépe. Oh! mít talent!! Vymazat tu ubohé pochvalné uznání! Vystavit kluky, Svaté ženy v celém černém rámu a dole text: „...A přivalili velký kámen ke dveřím hrobu a odešli. Marie Magdaléna pak a jiná Maria seděly naproti hrobu."⁶ A sochu. Nausikaa nebo Ariadna – skici jsou celé hotové. Ariadna vyvolá smích – řeknou, že jsem to já, opuštěná kým? A Nausikaa. Obě mám ráda. Tři věci. Dva obrazy a socha. Tak moc po tom toužím, že se bojím nejstrašnějších neštěstí. Stendhal říká, že láska žije nadějí a strachem z nejstrašnějších neštěstí. Nuže, je to tedy láska? Její ekvivalent. Ah! předmět musí být bezúhonný, aby mohl inspirovat taková cítění. Podívejme se – nebudu snad zamilovaná? A do koho? Nejméně nemožným by se stále jevil malíř, který mě nenávidí – ale ani to ne. Neznámý? Ale najdu v něm vady. Ne. Láska mě nemůže pohltit celou – bude to doplněk, vrchol stavby; příjemný přepych. Uvidíme. Kdybych byla provdána za barona, urovnalo by to mnoho věcí... Neboť tehdy by láska nebyla věčným závazkem, byla bych méně náročná, protože bych mohla změnit... Co nejméně. Ah! byl by to příjemný život... Ale nestane se to – věci naplánované předem se téměř vždy nezdaří. Hvízdají (je tam mluvní trubka z předsíně do ateliéru) a jdu se zeptat, co to je, s lehkým tlukotem srdce, neboť by to mohl být architekt, který se musí vrátit. Je to Dusautoy. Tlukot srdce kvůli Bastienovu bratru? Ale ano, vysvětlila jsem vám to. Nezůstávala jsem někdy celou hodinu čekat na Juliena a Tonyho, a velmi rozrušena – věřte mi? A je to tak stále a když zazvoní, moje srdce bije. Ale jsou to opravdu nesmysly – tento tlukot srdce nemá nic společného s tím Stendhalovým. Tak ho vysvětlete? Proč? Jsou to přátelé, s nimiž ráda trávím večer, kteří mě baví, před nimiž věřím, že se ukazuji v lepším světle. A architekt zejména – protože si představuji, že mě zbožňuje. Tak. Otravuji své čtenáře, ale zaznamenávám dojmy. Kdybych propásla svou Slávu, bylo by to hloupé.