Pátek 13. července 1883. Vyřídit si účty se sebou samou. Potřeba ponořit se zpět do klína čehokoli, tedy nikoli. Sebrat se. Psát dopisy do Ruska. Paul a jeho žena se chovají k mamince jako prasata a já píši Paulovi pět stran dokonale zasloužených urážek. Jsem tak pobouřena Paulovou nevděčností a jeho ohavnou ženou, že mi třesou ruce, když mu píši. Hnusné individuum, to se ví!

Pátek 13. července 1883. Vyřídit si účty se sebou samou. Potřeba ponořit se zpět do klína čehokoli, tedy nikoli. Sebrat se. Psát dopisy do Ruska. Paul a jeho žena se chovají k mamince jako prasata a já píši Paulovi pět stran dokonale zasloužených urážek. Jsem tak pobouřena Paulovou nevděčností a jeho ohavnou ženou, že mi třesou ruce, když mu píši. Hnusné individuum, to se ví! Odpoledne bude tedy věnováno tomu, abych se zaúčtovala z malicherností, které... mě nezaměstnávají. Prázdnota. Prázdno. A v té prázdnotě nabývají nicotnosti hloupých rozměrů. Jsem snad romantická? Ve směšném smyslu toho slova? Nebo jsem skutečně nad průměrem, neboť mé city se shodují jen s tím nejušlechtilejším a nejčistším v literatuře, a Balzac přiznává, že si je spisovatelé přičítají jako líčidlo? Pak??? Konečně... A Láska? Co to vůbec je? Nikdy jsem ji nepocítila, protože tyto pomíjivé, ješitné výstřelky se nepočítají. Dávala jsem přednost lidem, protože má fantazie potřebuje předmět; byli tedy upřednostněni proto, že to byla potřeba mé „velké duše", a ne proto, že by se vnucovali sami. V tom je celý rozdíl. Je ohromný. Příklad: Potřebuji klobouk a jdu si pro něj. Anebo procházím kolem a zblázním se z jedné pokrývky hlavy a chci ji za každou cenu... Pokud jde o tělesnou Lásku, byla bych velmi zvědavá ji poznat a myslím dokonce, že musí přispívat k nastolení rovnováhy v životě. Ale – Paní Presseqová odpovídá na mou zdvořilostní notu lístkem, který končí slovy: „a ujišťuji vás, že nikdo na světě k vám nepociťuje více sympatie než vaše oddaná atd." To znamená, že věří ve společné neštěstí. Pokládá mě za oběť svého velkého Paula. Je to ještě dost hloupé, v posledních dnech o sobě hodně dává mluvit – onen vyhrocený skandál v parlamentu a články, v nichž se obrací k orléanistickému východisku z nouze. Je to absurdní a vůbec mě to neuchvacuje. A ta bláznivá Presseqová, která si asi myslí, že jsem tím hlukem pohnutá – zatímco mě nechává tak chladnou jako krbová deska, na níž leží Coco za velkých veder. Bez přechodu přejděme k Umění. Nevidím, kam v malířství mířím. Jsem Bastien-Lepage a je to žalostné. Člověk vždy zaostává. Nikdy není velký, dokud neobjeví novou cestu, svou vlastní povahu, způsob, jak vyjádřit zvláštní dojmy. Mé umění neexistuje. Trochu ho tuším ve Svatých ženách... a ještě? V sochařství je to jiné. Ale v malířství... Napodobuji Bastien-Lepaga a je to tak velká hanba, že se červenám, když na to pomyslím. Ve Svatých ženách nikoho nenapodobuji a věřím ve velký účinek, protože chci vložit velkou upřímnost do hmotného provedení a pak veškeré vzrušení, které k tomu tématu cítím. A protože přitom neudělám chyby v kresbě, ani v kompozici, ani v kostýmu... Neboť citliví malíři obvykle neumějí kreslit a oblékají madony do stylu Ludvíka XV. nebo do roku 1883. Kluci evokují Bastien-Lepaga, přestože jsem námět vzala z ulice a je to námět velmi obecný, velmi pravdivý, každodenní. A... Ostatně tento malíř mi vždy působí jakousi neurčitou nevolnost. Noviny způsobily, že jsme vůči sobě nedůvěřiví, a pak jsem tak často vyjadřovala obdiv k němu, že se pokládá trochu za mého vládce, a já vřím při pomyšlení, že si myslí, jak ho otrocky napodobuji a nevidím dál. A má k tomu důvody, bohužel. Navíc cítím, že ke mně chová odpor; cítím se vůči němu jako nízká bytost vůči tomu, kdo by pronikl její nízkost. Prostě cítím, že mě nemá rád. A taková věc mě trápí, ať přichází od kohokoli. Ale od tohoto okamžiku jsem si předsevzala, že se tím vůbec nebudu zabývat, zejména v řeči, a budu dokonce všude říkat, že známe především bratra. Ale stejně, nebude věřit – ještě včera přišel jeho bratr a před ním se na klavíru povaluje fotografie Lásky na vesnici, ateliérová parodie, kterou mi poslal Jules.¹ Dva mladíci pózovali obklopeni salátem. Je to dost vtipné. Prošel až dovnitř pozdravit maršálku a narazil na fotografii portrétu Sáry Bernhardtové. O trochu víc a byl by objevil anglickou brožuru s životopisem a portrétem svého bratra. Budu mít co dělat, aby lidé věřili, že to přešlo. Právě jsem přijala návštěvu pana Carrièse, onoho slavného sochaře z nedávné doby. Nepřinesl své busty, byla jsem sama, ale přijala jsem ho, protože bydlí velmi daleko a je to výdaj za drožku... A pak v ateliéru. Mám tam právě svých pět hliněných skic, byl z nich velmi překvapen. „Jste zrozena pro sochařství." Dívá se na vše s velkou prostotou, nahlas říká, co se mu líbí nebo nelíbí. To, co se mu líbí, převažuje; jeho obdiv a úžas mají tak upřímný výraz, že jsem velmi spokojená. To nás uvede do tak přirozeného souladu, že mu zcela spontánně hraji na mandolínu – slyšel mě hrát, když přicházel, a ptal se, jaký to je nástroj. Tato návštěva mě rozjasňuje! Jeden upřímný kompliment je za čtyřicet devět tisíc společenských lichocení. Architekt ujišťuje, potvrzuje, přísahá, že jeho bratr má mé schopnosti ve velmi vysoké úctě. To není možné, nebo je to shovívavost... Jednou se pokládám za génia, jindy za nic. To jest: věřím, že budu mít talent, ale zoufám nad nynějším výsledkem. Engelhardtovi a paní Bogdanoffová k večeři. Včera to byl Bojidar a Dusautoy. Pořád přibližně totéž. Článek z „Nového času" je přetisknut ve všech ruských novinách a to je velký ohlas. Maršálka řekla, že mi nechá přivést Wolffa přes Francesquiho!