Středa 11. července 1883. Rozrušení. Neboť jsem pozvala toho hanebného architekta přijít ve středu nebo čtvrtek a jelikož tu je jeho bratr, představovaly jsme si, že přijde i on. Místo toho máme Bailleula, Čumakova a popea. Žel.
Čtvrtek 12. července 1883. Canrobertovi k obědu a pak jdeme na výstavu na ulici de Sèze. Ale před odchodem přichází návštěva falešného Bastiena. Ten pravý odjel včera do Bretaně a falešný odjíždí dnes večer na čtyři dny. Špinavé zvíře. Ne, není co dělat – nezajímám ho, nu tím hůř, na tom mi nezáleží; co chci, je mít talent. Bože můj. A tak neexistuje nic jiného. Oblékání, koketnost – nic neexistuje; oblékám se dobře, protože je to také umění a nemohla bych být otrhanec, ale jinak... Tato neustálá starost mě dělá ošklivou a starou, zaryji se, uzavírám se – a co mi to přinese. To vše je nádherné jako příběh po zrodu génia, ale takhle! Benvenuto Cellini mi nepřipadá tak odvážný, jak pálil svůj nábytek; já vrhám do plamenů mnohem víc a mnohem lépe – a co mi z toho vzejde. On věděl, co z toho bude, a já?! Kdybych se brzy zbavila toho plátna s kluky, odjela bych na venkov – pravý venkov s širokými obzory, pustinami, bez hor, s krásnými západy slunce, šedivou půdou, bylinami a divokými růžovými květy... A prostor, prostor. A namalovat velké plátno s nekonečným nebem... Bylinami a divokými květy... Zapomněla jsem – Tony, který přišel včera, velmi spokojený s mou socharskou prací a s velkým plátnem v náčrtu, trvá na tom, že se z toho dá udělat něco krásného. Co se týče kluků – jsou přibližně na stejném místě; začala jsem totéž desetkrát znovu a celkem není kus, který by bylo třeba zachovat... Chci odjet na venkov, ještě se hlouběji zahrabe. Blbost.