Čtvrtek 12. července 1883

Canrobertovi k obědu a pak jdeme na výstavu v ulici de Sèze. Ale než vyjdeme, přichází návštěva falešného Bastiena. Ten pravý odjel včera do Bretaně a falešný odjíždí dnes večer na čtyři dny. Potvora. Ne, není co dělat, nezajímám ho, no což, tím hůř, na tom mi nezáleží; co chci, je mít talent. Bože můj. A tak už není nic než tohle. Oblékání, koketnost, nic z toho neexistuje; upravuji se pečlivě, protože i to je ještě umění a nemohla bych chodit jako strašák, ale jinak... Tahle neustálá starost mě činí ošklivou a starou, zahrabávám se, zavírám se, a co mi to přinese.
To všechno se krásně vypráví, až génius rozkvete, ale takhle! Nezdá se mi, že by byl Benvenuto Cellini, když pálil svůj nábytek, silnější než já; já vrhám do plamenů mnohem víc a mnohem lépe, a co mi z toho vzejde.
On věděl, co z toho bude, a já?!
Kdybych se brzy zbavila toho obrazu s kluky, odjela bych na venkov, pravý venkov s širokými obzory, vřesovišti, bez hor, s krásnými západy slunce, šedivou půdou, trávou a divokými růžovými květy... A prostor, prostor. A namalovat velký obraz s nekonečným nebem... Trávy a divoké květy...
Málem jsem zapomněla: Tony, který včera přišel, je velmi spokojen s mou sochou a s velkým obrazem, který je načrtnutý; trvá na tom, že se z něj dá udělat něco krásného. Co se týče kluků, jsou zhruba tam, kde byli; začala jsem totéž desetkrát znovu a vlastně tam není jediný kousek, který by stálo za to nechat...
Chci odjet na venkov, zahrabat se ještě lépe. Pitomá.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na autobiografii Benvenuta Celliniho (1500–1571), kde popisuje, jak pálil nábytek, aby udržel dostatečnou teplotu pro odlití bronzového Persea. ↩