❦
Neděle 8. července 1883
Teta mě veze ke Canrobertovým, blízko Versailles v obci Jouy-en-Josas. Půvabné sídlo. Starý lovecký pavilon zařízený s anglickým smyslem pro pohodlí, i když dost prostě. Nelze si ani představit srdečnost, dobrotu a vlídnost těch lidí. Maršál má nanejvýš velkopanské způsoby, maršálová je božská, Claire je okouzlující a chlapec, kterému je teprve deset let, je rozkošný. Strávila jsem tam tři dny sama – teta po obědě odjela zpátky do Paříže. Ale navzdory jejich ohleduplnosti jsem velmi trpěla – nikdy si nezvyknu na své neštěstí.Dimanche 8 juillet 1883 Ma tante me mène chez les Canrobert, près de Versailles dans le village de Jouy en Josas. Charmante propriété. Un ancien pavillon de chasse approprié avec le génie anglais du confort, quoiqu’assez simple. Il est impossible de se faire une idée de la cordialité, de la bonté, de la gracieuseté de ces gens. Le maréchal a les plus grandes façons, la maréchale est divine et Claire est charmante et le gamin qui n’a que dix ans est un amour. J’y ai passé trois jours seule, ma tante est repartie pour Paris après déjeuner. Mais malgré leur délicatesse j’ai beaucoup souffert, je ne m’habituerai jamais à mon malheur.
To mi otravuje všechno. Na ty tři dny jsem myslela s úzkostí; minuly... Ale je tu pevný, posvátný slib vrátit se na čtrnáct dní! Včera večer jsme se projeli kočárem; většinu času trávíme v zahradě v hovoru o ničem. Nepracovala jsem – místo malování jsme lovily pavouky a přivezla jsem domů dva velké ve sklenici; dám si je napodobit ve smaltu.
C’est l’empoisonnement de tout. J’envisageais ces trois journées avec angoisse, elles sont passées... Mais il y a promesse formelle, sacrée, de revenir pour quinze jours ! Hier soir nous nous sommes promenés en voiture, la plupart du temps se passe au jardin à bavarder de rien. Je n’ai pas travaillé, nous avons chassé l’araignée au lieu de peindre, j’en rapporte deux grosses dans un bocal, je me les ferai copier en émail.
Vracím se k večeři a zastihnu tu Engelhardtovy, popa a Dusautoyho.
Je rentre pour dîner et trouve les Engelhardt, le pope et Dusautoy.
Psala jsem tam... Náčrt – takhle mi přicházejí na mysl spousty příběhů; přihlížím jim jako divadelnímu představení nebo je prožívám sama, a pak stačí jen vyprávět, co člověk viděl nebo cítil. Je to jako sama skutečnost – fantazie dává iluzi života; stačí jen pokusit se vyjádřit dojmy. A žádná teze, jedna událost, jeden příběh, skutečné city, zajímavá situace. Tak k čemu to je? Nevím – je to potřeba; skoro každý den si dělám pár poznámek, dojmy nebo smyšlenky, ale náčrty obrazů si dělám jen velmi zřídka – z čehož usuzuji, že psaní je mi přirozené.
J’ai écrit là-bas... Une esquisse, il me vient comme ça des quantité d’histoires, j’y assiste comme à un spectacle ou je les vis moi-même, alors on n’a qu’à raconter ce qu’on a vu, ou senti. C’est comme la réalité même, l’imagination donne l’illusion de la vie, on n’a qu’à essayer de rendre ses impressions. Et pas de thèse, un événement, une histoire, des sentiments vrais, une situation intéressante. Alors à quoi cela sert-il ? Je n’en sais rien, un besoin, presque tous les jours je prends quelques notes, des impressions ou des inventions, mais il est bien rare que je fasse des esquisses de tableaux d’ou je conclus que écrire m’est naturel.