Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 24. června 1883. Jedeme do École vidět Římské zásilky,[^100.40.1] jenže jak byly sály otevřené, začínám je procházet a znovu vidět kopie mistrovských děl zahlédnutých v Itálii. Skvělý naturalismus Michelangela sochaře mě okouzluje a zůstane nám jen okamžik na malby – celkem vidím jen dvě: plátno Schommerovo a Doucetovo.

Neděle 24. června 1883. Jedeme do École vidět Římské zásilky, jenže jak byly sály otevřené, začínám je procházet a znovu vidět kopie mistrovských děl zahlédnutých v Itálii. Skvělý naturalismus Michelangela sochaře mě okouzluje a zůstane nám jen okamžik na malby – celkem vidím jen dvě: plátno Schommerovo a Doucetovo.
A obě mě oslňují. To Schommerovo zobrazuje Edithu, jak nachází tělo na poli posypaném mrtvolami – tři postavy se plasticky oddělují od večerní oblohy: Editha a dva mniši. Zaznamenala jsem jen efekt, který je podivuhodný. [Přeškrtáno: Vzduch, slunce] – které již není vidět, ale které zrudilo nebe – to bere za srdce.
Doucetovo Ave Maria je věc nádherná. Město s bílými hradbami, na nichž si hraje slunce. A Panna Marie oděná v bílou na tom jiném tak rozkošně zářivém bílém. Anděl ve žluté šatce s květy klečí před ní. Bílé odstíny jsou okouzlující, ideální, nebeské barvy. Je to plné vzduchu, plné slunce – je to záření! [Přeškrtáno: Nikdy jsem neviděla Římské zásilky tak krásného citu a takové hodnoty.]
Doucet se zachraňuje – jeho rukopis se stává prostým, širokým, jsem z toho bez sebe. A co pak? Kdybych alespoň jako spisovatelé, které čtu, byla v kontaktu se světem. Co jsou platné soudy, dojmy, vjemy. Umírají tu v tomto sešitě. A všechny ty zuřivé síly, které se rozbíjejí o tuto hradbu [přeškrtáno: jež vtiskují takový úder veškerému mému bytí, že z toho] zůstávám udušena a zmlácena.
Musím se odzátkovat. Potřebuji vzduch. Dusím se. Dante, Shakespeare, Michelangelo, Chopin, Beethoven, Balzac... Ach! Jak jsme malí... Jaká bída, jaká prázdnota!
A zůstat tu v neděli, nic nedělat... Kdyby aspoň někdo přišel, někdo zajímavý, s kým by se dalo hovořit – ale o tom se nesní. Přijdou k večeři stará Engelhardtová a její syn. A ach tedy. Opravdu se někdy zdá, že věci, které člověk nazývá osudem..., musí přijít... Je to nespravedlivé. Vůle tedy nic neznamená?
Další věc, která přispěla k tomu, aby mě přivedla k víře v mou nadřazenost: to, že jsem u Balzaca v jedné z jeho filosofických studií nalezla teorii o všemocnosti Vůle, která mě zaměstnává od let, od doby, co myslím. Sny. Ukažte mi reality, které by za ně stály.
Engelhardtovi a Bagnickij novinář k večeři, a la Bailleul – vše probíhá dobře. Ach!
Myslím na nesmysly, které jsem psala o Antonellim. Jako když jsem říkala, že na něj každý večer myslím a čekám na něj a že kdyby přijel nečekaně do Nice, vrhla bych se mu do náruče. A věřilo se, že jsem do něj zamilovaná; ti, kdo to budou číst, tomu uvěří. A nikdy, nikdy, nikdy tomu tak nebylo. Ne, nikdy.
Ale když se člověk nudí, večer, v létě, myslí často na to, jak by bylo šťastné mít důvody vrhnout se do náruče zamilovaného pána... To se mi stalo stokrát v představách. Ale tehdy jsem měla jméno k napsání, skutečnou bytost, kterou jsem mohla jmenovat – Antonelli, ať je to Antonelli...
Ale takhle počítáno... Jestli [přeškrtáno: Ach! ne, ne] – ne, nikdy ten malý Ital... Zamilovaná. Spíš do Audiffreda, ach ano. Ale Antonelli, nikdy – a tím více mě štve, že jsem proslula, jako bych po něm šílela. Prosím vás! Byl tam rozmar být neteří velkého kardinála, který mohl stát se papežem... Ale...
Ne, nikdy jsem nebyla zamilovaná a teď to ani nejde; muž by musel být tak nadřazený, abych se mu líbila – jsem tak náročná; muselo by jít o... A být prostě zamilovaná do nějakého okouzlujícího chlapce – ne, to se již nikdy nestane.

Pondělí 25. června 1883.
Již včera večer jsem se vrátila k Římským zásilkám; dnes ráno je vidím znovu a večerní dojem se potvrzuje. Je to legrační, jak se mi napoprvé nikdy nedostane celkový obraz – vidím mnohem lépe obrazy dva dny poté, co jsem je viděla, než při pohledu na ně. Pokládala jsem tuto zvláštnost za hloupost, ale Balzac mě uklidňuje – říká, že u mnohých velkých duchů pronikavost není spontánní. A že u povah obdařených schopností žít velkou měrou v přítomnosti druhý zrak potřebuje jakési spánku, aby se ztotožnil s příčinami. Richelieu byl takový. Ostatně ať je tomu jakkoliv: Schommerovo plátno je odporné, prázdné, hloupé, šablonovité... A odporné. To Doucetovo je skutečně okouzlující barvy a rukopis připomíná Bastiena a dokonce A. Morota v jeho Pokušení svatého Antonína... Ale jako myšlenka a charakter to nestojí. Jen ten tón a nic jiného.
Aniž bych věřila, že mám souchotiny – neboť mé vlasy přibývají v míře velmi značné; jsou nyní skutečně krásné, třebaže sahají jen po pas.
Bojidar přišel dnes večer se svým psem – z nouze ctnost... vždy je to aspoň to. Ale nemohu se obejít bez důvěrné bytosti, která tam sedí a je připravena vše poslouchat, přikyvovat, vyprávět příběhy! Muž nebo žena. Alice hrávala důvěrnici; kdysi kapitán Blanc, a architekt důležitější než Alice nebo Bojidar – kvůli Julesovi... U nás je vždy někdo, kdo je důvěrným přítelem, jemuž se všechno říká a který nakonec provede nějakou malou hanebnost.
S Bojidarem se toho není třeba obávat – nanejvýš ho zmlátím, nesejde-li z rovné cesty. Jules se vrátil do Paříže. Bojidar ho viděl. Saint Amand přišel dnes ráno, stále bláznivý.

Úterý 26. června 1883.

Poznámky

Pozn. překl.: „Envois de Rome" — povinné práce zaslané absolventy Prix de Rome z Francouzské akademie v Římě. ↩
Pozn. překl.: Marie se zmiňuje o Antonellim — synovci kardinála Giacoma Antonelliho (1806–1876), vatikánského státního sekretáře. ↩
Pozn. překl.: Émile d'Audiffret — mladý muž, kterého Marie znala z Nice. ↩